Drsné svědectví ze syrského vězení: Pouštěli do nás proud, bili nás železnými tyčemi. Někteří se zbláznili

Podle organizace Syrian Network for Human Rights bylo od začátku konfliktu při mučení ve vazbě zabito více než 12 tisíc Syřanů. Skupina byla schopna ověřit 51 úmrtní a asi 841 zatčení – a to jen za měsíc květen. „Dělo se to i před revolucí, ale nikdy to nebylo takhle příšerné," říká šéf organizace Fadel Abdul Ghany.

Mohammad Al-Abdallah, šéf organizace Syrská spravedlnost a zodpovědnost, byl vězněn syrskou vládou, Teď se obává, že jakmile bude konflikt v Sýrii ukončen, bude toto mučení a věznění přehlíženo. „Když je největší prioritou ukončit konflikt a urovnat situaci, bojím se, že bude obětována spravedlnost," uvedl pro server Al Jazeera. Na mučení se podle něj podílí všechny strany konfliktu.

Účinky mučení přitom podle něj na lidech mohou být známy ještě dlouho po propuštění. Fyzická bolest, noční můry, paranoia, spánková deprivace a emoční uzavřenost – to vše u mučených zdravotníci běžně pozorují. Podle Annie Sovcikové z Centra pro oběti mučení, se u nich často traumata kumulují. Ona a její kolegové nabízí mučeným uprchlíkům pomoc v Jordánsku.

Pouštěli do nás elektřinu

Oběti mučení nebo rodinní příslušníci těch, kteří na následky mučení zemřeli, se svěřili se svými příběhy. „Bylo pět ráno, desítky policistů přišly do naší čtvrti. V té chvíli jsem spal. Někdo mi z obličeje stáhl deku a vytáhl ven mě a mé dva bratry, svázali nás a hodili do auta. Odvezli mě do něčeho, co vypadalo jako vojenská základna. Šedesát pět lidí v jedné místnosti. Nejprve jsem tam byl se svými třemi bratry. Dvacet čtyři hodin plynulo a my jsme nedostali žádné jídlo nebo vodu. Ani jsme neměli dovoleno jít na záchod. Za 16 hodin přišli muži a ptali se nás na otázky. Vyšetřovatelé přišli ve 4 ráno a vyslýchat nás až do 12 hodin následujícího dne," vzpomíná Yehia (29).

Měl svázané ruce i nohy a zavázané oči. „Někdy používali elektrické kabely a pouštěli do nás proud. Jindy nás bili železnými tyčemi, nejprve nás ale polili vodou, protože to pak víc bolí. Denně nás bili čtyři až šest hodin. Udeřili mě i do krku a do zad, jeden důstojník mi vrazil tyč do kolena tak tvrdě, že mi to nechalo trvalé následky. Měl jsem strach ze smrti, byl jsem vyděšený," vzpomíná bývalý vězeň, který přiznává, že se pokusil o sebevraždu, kuchyňským nožem si chtěl podřezat zápěstí, jeho žena to však viděla a zabránila mu v tom. „Už ve svým životě nevidím žádný smysl," tvrdí.

Některé obrazy nemohu dostat z hlavy

„Straší mě hlasy žen z vedlejší cely. Bylo jich tam nejméně 50 a ten křik byl nesnesitelný. S mým kamarádem Mohamedem jsme bušili pěstmi do zdí a chtěli jsme udělat něco, abychom zastavili to, co se tam dělo, ale ty zdi jsme prostě zbourat nemohli. Nemůžu na to zapomenout," vysvětluje Yehia. Pak ho přesunuli do jiné věznice. „Viděl jsem tam muže, bylo mu tak 24 nebo 25 let. Ležel hlavou vedle odtoku, Něco mu z ní teklo, uvědomil jsem si, že je to krev. Měl díru v hlavě, Jeho tělo bylo blízko odtoku, aby krev nepotřísnila podlahu a mohla odtékat. Nemohu ten obraz dostat z hlavy," uvedl.

Kvůli zraněné noze nemůže pracovat, zkouší to vždy pár dní, ale tělo to nevydrží. „Pracoval jsem ve stavebnictví, teď zvládnu pracovat jen čtyři nebo pět dní v měsíci, protože se nemůžu hýbat. Mám dva syny a žena čeká třetí dítě, nohy ale bolí stále víc a práci neseženu. Když mě můj syn požádá o čokoládu, nemůžu mu ji dát, cítím se bezmocný," přiznává zoufalý Syřan.

Vedle znásilňovali ženy a nás nutili to poslouchat

Podobné zážitky má také Abu Yazan (24). Pracoval na svém poli, když ho zástupci syrské vlády na 40 dní zadrželi. Podezřívali ho z toho, že se zapletl s některou z ozbrojených skupin. „Drželi mě a ptali se, kde se v naší oblasti pohybují bojovníci patřící ke svobodné syrské armádě. Všech se nás ptali na stejné otázky. V ostatních místnostech znásilňovali ženy a nutili nás, abychom to poslouchali, ty jejich hlasy a křik. Nenechali nás spát. Byl jsem v místnosti s dalšími čtyřmi lidmi – byl tam jeden můj přítel, můj bratr i nevlastní bratr. Šlo o kolektivní zatčení. Slyšel jsem, jak je v místnosti vedle mučí," vypráví mladík.

Jeho nevlastní bratr nevydržel a při mučení zemřel. Abu Yazana pak po nějaké době propustil a on se vrátil do své vesnice. „V červnu 2014 se v naší oblasti objevil Islámský stát. O několik měsíců později , když jsem pracoval, přišli bojovníci, Chtěli po mě informace o syrském režimu i svobodné syrské armádě. Každý vyšetřovatel mě obvinil s něčeho jiného. Drželi mě devět měsíců. Drželi mě v jednom z jejich bezpečných domů s dalšími dvěma stovkami vězňů z celé země. Mučení bylo každodenní rutinou," uvedl někdejší vězeň. Několik lidí zabili, jídlo vězni dostával jen jednou za dva nebo tři dny a jen tolik, aby neumřeli hladem. „Spali jsme na podlaze. Záchod byl ve stejné místnosti. Bylo to nechutné".

Jeden den se pak objevili vojáci syrského režimu a začaly boje. Lidi zůstali zavření, ale jemu a dalším asi 70 lidem se podařil utéct. „Vrátil jsem se do své vesnice, vzal jsem svou ženu a utekli jsme. Vždy myslím na to, co jsem v těch věznicích viděl. Mám z těch myšlenek strach. Jediné, co chci, je jít domů. Tam, kde není IS. Chci, aby válka skončila. Víme ale, že už to nikdy nebude stejné. Náš dům byl vybombardován poté, co jsme z něj odešli. Ale chci dál žít a pracovat na své půdě," dodává Abu Yazan.

Zatkli mě kvůli špatné identifikaci

Bilal Al-Mashraf (28) pochází z města Homs, kde také studoval na univerzitě francouzštinu. Chtěl si udělat doktorát. Pak přišla revoluce. Po celou dobu studia podle svých slov cítil určitou křivdu. V Homsu podle něj vše ovládaly elity, které tvořily asi 5 procent tamní populace. Studenti, kteří byli napojeni na politickou stranu Baas měli vždy velké výhody. I proto se v dubnu 2011 zúčastnil demonstrace v centru města. Den před tím policie zastřelila osm nebo devět demonstrantů. „Šel jsem na pohřební pochod. Dav byl obrovský, bylo tam nejméně 10 tisíc lidí," vypráví.

O něco později byl na šest měsíců zatčen, pak ho úřady propustily, protože si uvědomily, že udělaly chybu při ověřování jeho totožnosti. „Vycházel jsem z univerzity, když jsem byl zastaven na kontrolním stanovišti. Vzali moje doklady, nechali mě čekat a pak mě začali mlátit. Za prvního jeden a půl měsíce jsem byl sám v buňce. Hodně mě bili. Byl jsem nahý. První den se mnou nikdo mluvil. Ve dnech, které následovaly, se mnou začali mluvil a žertovali se mnou a zároveň se o mně snažili získat obecné informace," vysvětluje.

Dva měsíce jsem neviděl slunce

Ptali se ho na revoluci i na to, jestli podporuje nějaké milice nebo jestli útočil na policejní stanici „Pořád jsem říkal, že ne, že jsem jen student. Svázali mi ruce a nechali mě dva dny nahého viset ze stropu. Ty dva dny se mě na nic neptali. Pak začalo bití. Dali mi pár minut, abych si odpočinul a najedl se a pak mě znova mlátili. Bili mě do noh i genitálií. Drželi mě v nějaké podzemní buňce, dva měsíce jsem neviděl slunce. Slyšel jsem podivné hlasy lidí, kteří zoufale volali Alláha a prosili o pomoc. Zoufalé hlasy ve tmě. Mě při životě držela má víra v Boha," přiznává.

Pak byl přesunut do buňky, kde bylo šest lidí. Nebyl tam prostor, aby si všichni sedli nebo lehli, tak spali na etapy a po třech hodinách se střídali. „Přemýšlel jsem o mé rodině, mé matce. Nevěděla, kde jsem. Bál jsem se o svou budoucnost. Pokud se někdy dostanu ven z vězení, seženu práci? Někdy se to vše vrátí jako noční můra. Někteří ze zadržených měl sněť, jeden člověk se zbláznil. Po dobu jednoho týdne ho nechali viset ze stropu, pak se rozplakal a nechtěl přestat. Začal nadávat na Asada a jeho zemi. Jeho manželka a syn byli ve vedlejší cele," dodal Bilal s tím, že ho pak pět lidí 15 minut bylo a muž už poté už nikdy nebyl jako dřív.

Chci jen navštívit hrob svého manžela

Miriam (35) z Damašku syrští vojáci zabili manžela přímo před očima. Vše viděla i její dcera „Právě jsme dojedli oběd, když do našeho domu vtrhlo osm vojáků. Řekli jméno mého manžela, když neodpověděl, začali ho bít. Má devítiletá dcera Noor prosila jednoho z vojáků o milost pro svého otce. On ji ale odstrčil a udeřil manžela tak tvrdě do krku, že upadl a zemřel. Vojáci jeho tělo hodili na ulic a nechali přes něj přejíždět auta. Nebyl ani s režimem, ani s opozicí, byl to dělník a dobrý člověk. Po jeho smrti jsme odešly do Jordánska. Moje dcera teď má ze všeho strach, nemůžu ji nechat samotnou. Nevíme, jak budeme dál žít. Pokud se vše vyřeší a pokud nastane klid, chci se vrátit zpět a navštívit hrob svého manžela. To je všechno, co chci," dodává zničená žena.

Témata:  uprchlíci,  Sýrie,  mučení vězňů