reklama

Na první pohled je to typická zapadlá ruská vesnice s roubenými dřevěnými domky a kozami na pastvě. Je tu i Leninův pomník. Ale Umjot má na obyvatele více stravovacích zařízení než Moskva, Paříž či New York, píše časopis Calvert Journal, vydávaný jako průvodce po kreativitě nového Východu.

"Abyste pochopili, proč je v Umjotu tolik hospod, musíte trošku znát soudobé dějiny Ruska," říká fotograf Michail Lebeděv, který tento byznys ve vsi zvěčnil. Nepřitahovala ho ani tak architektura či výzdoba, které fascinují tolik fotografů ve východní Evropě, jako pocit optimismu a prosperity, tak vzácný na ruském venkově.

Podnikatelé v Umjotu prokázali, že jsou v krizi opravdu odolní. Rusko zažívalo na počátku 90. let zoufalé časy. Spousta lidí se ocitla bez mezd. V Umjotu většina lidí pracovala na pile. Když ji zavřeli, museli přežít z toho, co vypěstovali na zahrádkách. "Bylo jedno, jestli jste doktor, učitel anebo úředník. Plat jste dostal jen občas," říká Lebeděv.

Klíčovou roli v oživení obce sehrála federální silnice na Ural, která prochází Umjotem. "Když se u silnice objevily první jídelny a místní viděli, jak jsou oblíbené u řidičů kamionů a cestujících, rychle pochopili, jak si mohou vydělat peníze. Přes noc se dojičky a traktoristé změnili v podnikatele," líčí.

Jídelny se otvíraly jedna za druhou, i když to pravé jídelny vlastně nebyly: stačilo několik plastových židlích u grilu. Za pár let jste si tu mohli koupit šašlik na více než 400 místech. Maso se podávalo přímo z grilu, boršč bublal v kotlíku, salát se dělal z toho, co vyrostlo na zahrádce, a čaj byl ze samovaru.

"Když jsem začal v dubnu 1994 jako první prodávat šašlik u silnice, místní se jen dívali. Sovětský člověk nepodnikal," vzpomíná praotec umjotského "street foodu" Jevgenij Deňabkin. "Mzdy se tehdy vyplácely ve zboží a potravinách. Ale když viděli, že jsem s to se uživit, rozhodli se přidat."

Podobné příběhy se tehdy odehrávaly po celém Rusku. Soukromí obchodníci stavěli provizorní přístřešky, ve kterých prodávali vše možné, od paštik přes ikony po spodní prádlo. Tyto kiosky ztělesnily postsovětská léta, ale nedávno je v centrech Moskvy a Petrohradu zbourali. Až o dekádu později, za konjunktury, se začalo stavět. Změnil se i jídelníček. Už nešlo jen o šašlik, ale o celý kaleidoskop kulinární tradice.

V Umjotu je v současnosti 78 jídelen, každá s vlastní specialitou. Gruzínská nabízí nejlepší kebaby a polévku charčo. Kavárny Jedok a Jedun prodávají koláče a pečivo, pokládané za pochoutku oproti běžně servírované palačince s džemem. Restaurace Dubok se vyznačuje sálem pro karaoke a velikou vzácností: vytápěnou toaletou.

Ne všichni vesničané jsou z byznysu nadšeni. "Jsem obětí systému," tvrdí kavárnice Jelizaveta. Vystudovala filologii a nikdy netoužila být šéfkuchařkou. "Vydělala jsem peníze, a tak dcery vystudovaly v Moskvě, kde teď žijí a pracují," řekla.

Podniky živí neustálý proud řidičů kamionů, místní jedí doma. Z projíždějících zákazníků jsou mnozí stálými klienty. "Znám všechny své hosty. Jsme přátelé, máme na sebe čísla mobilů," říká majitel bufetu Sadko.

"Návštěvníkovi z města se tyto podniky s vlastnoručními dekoracemi, záchodky venku a názvy jako Jedlík či Obžerství zdají směšné, ale je to součástí jejich kouzla," říká Lebeděv. Jídelna MorDonald’s (spojující Mordvinsko a McDonald’s) se musela přejmenovat, když řetězec pohrozil žalobou.

Zdejší podniky podávají jídlo z domácí kuchyně, které vaří přímo majitelé podle receptů svých babiček. Naprostá většina byla schopna přečkat pandemii. "V Rusku přichází krize každých pět let. Za pandemie se jídelny na pár měsíců zavřely, ale nikdo nezkrachoval. Lidé dokázali jeden druhému pomoci," říká fotograf.

Skutečné nebezpečí podle nich představují daně, respektive elektronické pokladny, nařízené od loňského července. Hospodská Taťjana vidí budoucnost černě: "Mé děti tento život nechtějí, je příliš tvrdý." Naopak Alik a jeho žena se přistěhovali ze Saranska, protože snili o vlastní hospůdce. Kvůli přílivu cestujících ze Střední Asie dali na jídelníček speciality z tohoto regionu.

Lebeděv věří, že tento příběh dává naději: "Místní nečekají, až jim vláda pomůže, ale berou život do vlastních rukou. Místo slepé uličky si najdou vlastní cestu."

Loading...
reklama