Studená válka by dnes byla pořádně horká. Kromě USA a Ruska by zahrnovala i třetí stát

Stejně jako pes Toto z filmu Čaroděj ze země Oz, i americký prezident Ronald Reagan a sovětský vůdce Michail Gorbačov na své ženevské schůzce v roce 1985 „odtáhli závoj“, který skrýval hrůzy jaderné války, na kterou jejich státy utrácely stovky miliard dolarů. „Jadernou válku nelze vyhrát,“ prohlásili společně, a „proto nesmí být nikdy bojována.“

Tato otevřená pravda posílila argumenty pro kontrolu zbraní a snahy o nešíření jaderných zbraní. Dlouhá desetiletí složitých jednání vytvořila spletitou strukturu smluv a dohod o útočných i obranných jaderných zbraních různého dosahu, které obsahovaly ustanovení o testování, inspekcích a režimu vzájemného sledování prostřednictvím přelety.

Dohody měly své nedostatky, ale díky nim se podařilo snížit počet jaderných zbraní mezi USA a Ruskem ze 60 000 na přibližně 11 000. Podle nejnovější dohody, smlouvy New Start, podepsané v roce 2010, jsou obě strany omezeny na 1 550 rozmístěných zbraní, zbytek je uložen v rezervě.

Tento 80% pokles (nebo 95 %, pokud jde jen o rozmístěné zbraně) je významným úspěchem. Bohužel od doby, kdy USA odstoupily od smlouvy o protiraketové obraně (ABM) v roce 2002, ostatní dohody postupně padaly.

V únoru 2026, přibližně za 500 dnů, smlouva New Start, poslední zbývající prvek tohoto systému, vyprší a zanechá USA a Rusko poprvé po půl století bez omezení jejich jaderných arzenálů.

S narůstajícím napětím mezi světovými velmocemi po studené válce začíná nové závodění ve zbrojení, tentokrát nebezpečnější než to první. Bude třístranné, protože zahrnuje i Čínu, což je mnohem nestabilnější rovnice než dvoustranná soutěž. Novou hrozbou jsou také pokroky v oblasti kybernetických zbraní, umělé inteligence, potenciální militarizace vesmíru a další technologická vylepšení.

Děsivou povahu jaderného závodění je možné pochopit pouze při zpětném pohledu na dynamiku, která vedla rozumné lidi k tak groteskním extrémům. Od roku 1950 do roku 1965 se americký arzenál rozrostl z několika bomb na více než 30 000 – asi pětkrát více, než měla tehdy Sovětská unie.

Bombardovací plán (Siop) tehdy i nyní obsahoval cíle k zničení s určitým stupněm jistoty. Například prezident Dwight D. Eisenhower v roce 1960 vyslal svého poradce pro vědu George Kistiakowského a odborníka na zbraně George Rathjense na velitelství strategického letectva, aby se seznámili s tím, jaké zbraně byly přiděleny konkrétnímu sovětskému městu. Odpovědí bylo několik bomb o síle stovek násobků bomby svržené na Hirošimu.

Navzdory mnoha snahám o snížení počtu zbraní byly plány stále nesmyslně přemrštěné. Například přezkoumání nařízené prezidentem Barackem Obamou odhalilo, že v plánu bylo několik cílů, které představovaly prázdná pole. Navíc piloti jaderných zbraní dostávali i oční pásky s olověnou podšívkou, aby jedno oko zůstalo neoslepené bleskem výbuchu, i když jejich mise byly považovány za jednosměrné.

Od roku 1947 vydává Bulletin of the Atomic Scientists hodiny soudného dne jako vizuální zhodnocení globálního rizika. V roce 1991, po podpisu první smlouvy Start, byly nastaveny na 17 minut do půlnoci. Od ledna 2024 však ukazují už jen 90 sekund do půlnoci – nejblíže k symbolickému momentu apokalypsy v historii.

Čína rychle rozšiřuje svůj jaderný arzenál, zatímco Rusko modernizuje své síly a představilo nové typy jaderných zbraní. USA investují do rozsáhlé modernizace svého strategického arzenálu, jehož celkové náklady se odhadují na 1,5 bilionu dolarů. Tato kombinace vede k nebezpečné spirále, kde se tři velmoci snaží dosáhnout jaderného zastrašení, ale riziko nechtěného konfliktu se zvyšuje.

Témata:  Rusko,  Čína,  jaderné zbraně