Planet, kde může být život, jsou stovky. Život, který si ale vůbec neumíme představit...

Astronomové pilně prozkoumávali oblohu, ve snaze nalézt životodárné světy, od roku 1990. Ale až když Keplerův kosmický teleskop nahlédl za úzký pás naší galaxie, se zjistilo, kolik jich je. Kellerův kosmický teleskop sám dokázal objevit 4000 životodárných planet. Samotná skutečnost, že 0,05 procent z nich se nachází na orbitách, které mají dostatek tepla na tvorbu kapalných vod, má obrovské dopady na existenci života.

Co však je uchvacující, je skutečnost, že tyto planety nemají žluté hvězdy, které tak důvěrně známe. Namísto toho se soustředí kolem rudých trpaslíků. To jsou nejhojnější hvězdy v naší galaxii, které tvoří asi 75 procent z Mléčné dráhy.

Zatím vše nasvědčovalo tomu, že není možné, aby vznikl život kolem červených trpaslíků. Ale věda se stále snaží přijít na to, zda navzdory tomuto předpokladu tomu skutečnost nemusí být jiná. Není to snadné, vzhledem k tomu, jak cizí jsou tyto planety. Ale vzhledem k faktu vysokého počtu červených trpasličích hvězd je pravděpodobné, že život se někde jinde vyvinul či vyvine. Objev sedmi planet podobných Zemi okolo červeného trpaslíka Trappist-1 – z nichž šest z nich je schopno pojmout vodu – se zdá tuto myšlenku potvrzovat.

Červení trpaslíci nejsou tak žhaví jako Slunce, zato ale existují déle. „Musíte být opravdu velmi blízko, aby vaše planeta měla na povrchu teplotu, jakou máme na Zemi," říká docent vesmírného výzkumu Graziella Caprarelli z University of South Australia. Upozorňuje však na to, že čím blíž bude planeta u hvězdy, tím větší je pravděpodobnost různých problémů typu slunečních erupcí. Největší překážkou pro život na planetě v případě rudých trpaslíků je jejich slabé světlo.

Na rozdíl od našeho Slunce, světlo rudého trpaslíka je nejvíce intenzivní v infračerveném spektru, zatímco naše Slunce nejintenzivněji září v modrozeleném spektru. Vody na planetě tak jsou mnohem žhavější než na zemi. Díky tomu dochází k většímu odpařování a to napomáhá tvorbě mraků, tvořící atmosféru. Mraky pomáhají udržovat životodárnou vodu. „Je to něco, co by mohl fungovat ve prospěch vytváření obyvatelných planet kolem červených trpaslíků," říká Caprarelli. 

Krajiny ledu a prachu – a života

Hvězdy kolem červených trpaslíků se vyznačují pomalou, postupně odumírající rotací. Nakonec se prostě zastaví. Slunce tak v podstatě nikdy nevystoupí ani nesestoupí za obzor, ale bude stále fixované na jednom místě. Země v takovém uskupení sestává z krajiny věčné noci a ledu a vyprahlé krajiny neustávajícího slunce. Mezi těmito dvěma extrémy je prostor pro jakousi soumračnou zónu, krajinu věčného soumraku i věčného úsvitu. Taková krajinu je „terminátorem“, hranicí mezi nocí a dnem, mezi ledem a prachem, oblastí životodárné vody, která má potenciál pro vytvoření života.

Tento život bude zřejmě růst v jednotlivých kruzích soumračné zóny – v parných tropických bažinách či chladných rybnících, které od sebe nebude vzdáleny příliš daleko. Každý z jednotlivých kruhů bude mít podobu permanentního pásu obepínajícího celou krajinu. Tím se odlišují od Země, kde se klima mění podle jejího oběhu.

Jsou však jiní astrofyzici a planetární vědci, kteří zpochybňují teorii „uzamknutí“ planet. To by mohlo znamenat, že více světů červeného trpaslíka může být obyvatelných, než se očekávalo. Někteří argumentují, že samotná přítomnost atmosféry postačuje k tomu, aby planeta rotovala. To by pohánělo magnetické pole, které by se chovalo jako životodárný štít, zlepšující šance na udržení atmosféry na místě a umožňující vývoj života. Počasí by bylo podobné tomu našemu.

Podivuhodné cesty života

Evoluce podobná té, která proběhla na Zemi, vyžaduje miliardy let. Červení trpaslíci mají času více než dost. To však nestačí. Jsou třeba i správné fyzické podmínky. Sebemenší změna v jediném prvku může změnit tvar celého světa. Několik stupňů tady, trochu méně vody tam by mohlo narušit rovnováhu, např. sníženou či úplně chybějící podporou pokročilých životních forem či nekontrolovatelným skleníkovým efektem. Podle Caprarelliho prosperující svět červeného trpaslíka je ten pokrytý oceány. Čím více vody, tím silnější puls života, říká.

Na zemi započal život až ve chvíli, když fotosyntetizující vegetace začala kolonizovat zemi. Jednoduchá změna barvy povrchu planety – spolu s plyny, které rostliny emitovaly – měla vliv na teploty. V zásadě tak planety proměnily Zemi pro svoje potřeby. V případě rudého trpaslíka může být podobná transformace zapříčiněna něčím jiným.

„Na planetě, kde záření přicházející z její mateřské hvězdy je většinou vychýlené směrem infračerveném pásmu, by tento mikroorganismus neměl dost fotonů ke spuštění metabolických procesů, které vyžadují energii. Proto by bylo třeba se přizpůsobit, aby byl schopen absorbovat všechny vlnové délky, které na něj padají,“ říká Caprarelli. Znamenalo by to, že by rostliny byly velmi tmavé, tařka černé.  Zvířata by potřebovala průsvitnou kůži. „Kam je zapletený život, všechno je možné," říká Dr. Caprarelli. „ Ale-zdali je to pravděpodobné, to je jiný příběh."

Témata:  vesmir,  evoluce,  život