reklama

Historie Š-II-c se začala psát již v roce 1936, kdy naše armáda hledala odolnější a těžší vozidlo pro boj proti nacistické invazi. Stroj byl vybaven výkonným 47 milimetrovým poloautomatickým kanónem Škoda a dvěma kulomety vz. 37. Trup a věž byly nýtované. Pancéřování mělo mít 30 milimetrů na čele. Nejtenčí pak mělo být na zadní části vozidla a to 16 milimetrů.

Hmotnost stroje byla 16,5 tuny. Délka 5,56 metru a šířka 2,45 metru. Konstrukce podvozku odpružená listovími péry, silně připomínala tank LT. vz 35, který také vyvinula Škoda. Stroj měl planetovou převodovku a pneumatický posilovač řízení. Tank poháněl motor Škoda V8 o výkonu 240 koňských sil. Maximální rychlost stroje byla tehdy vynikajících 50 kilometrů v hodině.

Čtyřčlenná osádka měla k dispozici některé novinky, které v té době ještě mnoho tanků nemělo. Posádku chránil výkonný systém recyklace a filtrování vzduchu, a stroj mohl bojovat i v případě plynového útoku. Kanón měl gyroskopickou stabilizaci a byl velmi přesný. Bohužel stroj měl i technické problémy.

Starosti konstruktérům udělal především složitý podvozek a přehřívání motoru. Vývoj se táhl a stroj byl připraven do výroby až na podzim 1938. Po Mnichovské dohodě ovšem armáda škrtala výdaje. O další nové zbraně ztratila zájem. Celý projekt tedy putoval k ledu.

Oživen byl až po okupaci. V květnu 1939 byl prototyp přejmenovaný na T-21 předveden zástupcům Wehrmachtu. Ti o něj neprojevili žádný větší zájem a dovolili jeho další vývoj a případný prodej svým spojencům. V letech 1939 až 1941 vznikly ještě vylepšené prototypy T-22 a T-23.

O stroj projevili zájem Rumuni, kteří jich ve Škodovce objednali 216. Ta však, vzhledem k vytíženosti výroby pro okupanty, musela zakázku odmítnout. Dalším zájemcem byla italská armáda, která hodnotila konstrukci jako zdařilou. K dohodě o odkupu licence však nedošlo.

Kdo ovšem s nákupem licence uspěl byli Maďaři. Ti hledali pro svoji armádu náhradu za slabé italské tanky, které dosud používali. Němci uvolnili za 6 750 000 protektorátních korun licenci na neomezený počet T-21 a za 2 900 000 K si Maďaři museli dokoupit licenci na kanón A17 ráže 40 milimetrů, kterým hodlali tank vyzbrojit.

 Maďaři také požadovali doplnit stroj o pátého člena posádky – nabíječe a zvýšit pancéřování. To se zvýšilo na čele na plných 60 milimetrů. Hmotnost stroje narostla téměř o 2 tuny, ale na pohyblivosti a výkonech stroje to nebylo moc znát a maximální rychlost byla pořád slušných 47 kilometrů v hodině.

Přestože se v Maďarsku do produkce T-21, který byl překřtěn 40.M Turán, pustily hned tři firmy – Manfréd Weiss, Magyar Vagon a Ganz, výroba se táhla. Problémy byly především kvůli konstrukci tanku, ve které stále hrálo prim v této době již překonané složité nýtovaní Prvních 12 strojů maďarská armáda až v květnu 1942.

Již v té době bylo jasné, že 40 milimetrový kanón na Východní Frontě nebude stačit. Už v roce 1941 začali maďarští konstruktéři plánovat verzi Turán II se 75 milimetrovým krátkým kanónem. I ten byl ovšem schopen zničit sovětské střední tanky jen na 500 metrů. Daleko jednodušší a účinnější se ukázalo tank přestavět na samohybnou houfnici pojmenovanou Zrínyi II. Podvozek a hnací soustava zůstala stejná. Byla odstraněna věž a do nízké nástavby na korbě byla namontovaná houfnice ráže 105 milimetrů.

Vedle toho se plánoval do výroby i Turán III s modernějším 75 milimetrovým kanónem 43.M, který by se mohl postavit jako rovnocenný soupeř sovětským tankům. Stejně tak v prototypu skončil stíhač tanků 44.M Zrínyi s dvouhlavňovým protitankovým kanónem. Po německé invazi a ofenzivě sovětské armády v létě 1944 se však veškerá válečná produkce v Maďarsku zhroutila. Celkem bylo vyrobeno 242 40.M Turán I, 55 41.M Turán II a 66 44.M Zrínyi II.

Do boje se Turány dostaly až v květnu 1944 v obraných bojích na Ukrajině. Přestože to byl v této době již notně zastaralý stroj, nevedl si Turán v boji vůbec špatně. Skvěle si však vedla především samohybná houfnice Zrínyi II, která si díky silné zbrani a nízké výšce v překvapivých úderech u soupeřů vysloužila respekt. Brzy se ovšem ukázalo, že konstrukce, která byla v roce 1940 špičková, v roce 1944 na moderní sovětské T34/85 nestačí.  V brutálních bojích o Budapešť maďarské jednotky ztratily téměř všechny stroje. Několik se jich podařilo Sovětům ukořistit a nasadit do boje. Jeden předali Bulharům.

Po 2. světové válce se několik Turánů a Zrínyi II dostalo i do Československa a v Plzni na nich zkoušeli konstruktéři různé konfigurace zbraní. Brzy však skončily v hutích. Tím se završila historie stroje, který měl bránit československou demokracii. Historie si s ním ošklivě zahrála, a nakonec skončil v rukách československých nepřátel. V té době byl však již z moderního stroje zastaralý bojový prostředek. Dodnes se zachoval jen jediný Turán II a Zrínyi II, které jsou k vidění v muzeu v Kubince nedaleko Moskvy.

0 komentářů Napište svůj názor

reklama