reklama

Vývoj nového stroje začal již v roce 1946. RAF a námořní letectvo Fleet Air Arm chtěla supermoderní stroj vybavený radarem, který by byl schopen překonat rychlost zvuku a mohl startovat z letadlových lodí. Stíhačka měla překonat nejen všechny americké ale i sovětské stroje. Vývojem byla pověřena firma De Havilland, která jej označila jako DH.110 Vixen (liška).

První let se konal v roce 1951.  De Havilland DH.110 Sea Vixen byl stroj se dvěma nosníky zadních ploch. Charakteristickým prvkem bylo, že kabina pilota byla posunuta vlevo mimo osu stroje a kabina operátora byla zcela ukryta v trupu stoje a posádky mu přezdívali „uhelný sklep“. Rozpětí Vixenu bylo 15,54 metru a délka 16,94 metru. Každý ze dvou motorů Rolls-Royce Avon Mk.208 měl tah 50 kN a prototyp bez problémů překonal rychlost zvuku.

Poté však nastal zlom. Při letecké přehlídce Farnborough 6. září 1952 byla předváděn i prototyp Vixenu. Ten se při vybírání střemhlavého letu doslova rozpadl ve vzduchu. Motor stroje dopadl přímo doprostřed hlediště. Vedle obou letců zahynulo i 31 diváků. Vyšetřování odhalilo nepříjemnou příčinu: nosník křídla byl příliš slabý a během náročného manévru se zlomil. 

Konstruktéři stroj upravili a posílil jeho konstrukci a změnili profil křídla. To ale mělo negativní dopad na výkony stroje. Maximální rychlost klesla na 1110 kilometrů v hodině (0,95 Machu), dolet byl 1100 kilometrů a dostup 14 500 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 12 680 kilogramů a maximální 21 250 kilogramů.

Zapracování úprav se protáhlo až do roku 1955. Kvůli ztrátě nadzvukové rychlosti RAF o Vixen ztratila zájem. Námořní letectvo naopak zájem stále mělo, ale požadovalo, aby stroj mělo sklápěcí křídla. Dalším problémem byla výzbroj. Stroj měl mít původně i kanónovou výzbroj. Silný letecký kanon ADEN ráže 30 milimetrů se trhal z úchytů a ničil drak stroje. Do stroje musely být instalovány dřevěné hranoly, které tlumily zpětná ráz. Vixen se tak stal poslední stíhačkou při jejíhož konstrukci bylo použito dřevo.

Nakonec byla kanónová výzbroj zcela odstraněna a Vixen se musel spolehnout jen na čtyři protiletadlové rakety umístěné na šesti pylonech pod křídly.  Vedle protileteckých střel mohl stroj nést na zbylých dvou i neřízené rakety pro útoky na pozemní cíle a lodě nebo dvě bomby, o hmotnosti 227 kilogramů každá. Vixen mohl nést i jednu nukleární bombu Red Beard se sílou 25 kilotun. V provozu se ovšem ukázalo, že bomby až příliš měnili aerodynamiku stroje a nebyly v praxi použitelné.

Sériové Sea Vixen se dostaly do služby na letadlových lodích v roce 1959. Zapojily se do mnoha krizí v 60. letech jako byla britská intervence v Tanganice, blokáda Rhodesie nebo několik krizí v Perském zálivu, které zahrnovaly hlídkové lety. Do ostré bojové akce se však stroje nikdy nedostaly. Na Sea Vixenech létaly i dvě akrobatické skupiny „Simon's Sircus“ a „Fred's Five“. Část strojů byla přestavěna na vlekání terčů. Přesto, že se stroje do akce nikdy nedostaly, byly ztráty Sea Vixenů obrovské. Ze 145 vyrobených Sea Vixenů bylo ztraceno 55, tedy plných 38 % a při katastrofách zahynulo 51 letců.

Neslavná kariéra Sea Vixenu skončila po pouhých třinácti letech ve službě v roce 1972. Stroj byl zastaralý a problémový již při zavedení do služby. Britská hrdost a zájmy průmyslu však převážily nad realitou. Dodnes se zachovalo mnoho Sea Vixenů jako muzeální exponáty. Jeden stroj létal dokonce až do roku 2017. Poté však došlo k havárii a dosud nebyl opraven. Sea Vixen byl stroj, který měl přidat hrdosti do perutí upadajícího britského impéria. Dopadlo to však přesně naopak. 

 

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama