Moc USA na Blízkém východě upadá. Velmoci nedokážou zabránit válce, pokud ji chtějí regionální aktéři

Ani ty nejmocnější země nedokážou zastavit blížící se pohromu na Blízkém východě. Jak připomíná americký list New York Times, ani Spojené státy nedokázaly přinutit Izrael a Hamás k dohodě, i když se prezidentská administrativa Joea Bidena několikrát zmínila o blížícím se průlomu v jednáních.

Teď se Západ v čele s USA snažil zabránit plnohodnotné válce mezi Izraelem a dalším teroristickým hnutím, Hizballáhem. Hned v úterý ze situace vyplynulo, že ani tentokrát se to nepodařilo. „Ve světě, kde jsou odstředivé síly mnohem silnější než ty centralizující, je více schopností ve více rukou. Blízký východ je hlavní případovou studií této nebezpečné fragmentace,“ nastínil prezident Council on Foreign Relations Richard Haas.

Washington byl dlouhodobě jedinou zemí na světě, která dokázala vyvinout přiměřený tlak na Izrael a arabské země zároveň. Američtí diplomaté dokázali během druhé poloviny minulého století zprostředkovat mír mezi Izraelem a dalšími dvěma zeměmi – Egyptem a Jordánskem.

Spojené státy ale v regionu (kromě Izraele) ztratily většinu diplomatické moci. Spojenectví s Izraelem je tou jedinou věci, která se zdá být neměnná – i přes masakry civilistů v Pásmu Gazy od amerického prezidenta nepřišlo nic jiného než pokárání s tím, že akce Izraelců jsou „přehnané“. Izrael tak je jakýmsi ostrovem USA na Blízkém východě, bez něhož budou mít v regionu jen minimální vliv.

Zranitelná pozice Íránu

Během toho Írán i přes tvrdé rány proti Hizballáhu vytrvale udržuje systém zástupných sil. V Pásmu Gazy podporuje Hamás, v Libanonu Hizballáh, v Jemenu Hutíje a v Iráku různé proíránské milice. „Pokud by se politika USA vůči Izraeli někdy změnila, bylo by to jen okrajově,“ podotkl Haas.

Podle Paula Salema z Middle East Institute (MEI) je Hizballáh pro Írán jediným odstrašujícím prostředkem proti Izraeli a Spojeným státům. „Současný postup Hizballáhu činí Írán hluboce zranitelným. Hodně bude záležet na tom, co Írán a Izrael udělají dál. Pro Íránce je hlavní a úzkou možností pokusit se najít způsob, jak deeskalovat, zpomalit nebo zastavit izraelský útok a získat tak roky času,“ vysvětlil.

Jeho kolega z MEI, Brian Katulis, zdůraznil, že se „plně projevily meze diplomacie“ amerického prezidenta. „Bidenova administrativa byla v těchto událostech do značné míry nezúčastněným pozorovatelem – dodala Izraeli vojenské prostředky k provádění těchto operací, ale opakovaně byla jeho kroky zaskočena,“ uvedl.

Spojené státy tak v regionu postupně ztrácejí moc. „Hlavními hybateli událostí jsou i nadále regionální aktéři: Izrael, Írán, Hizballáh, Hamás a Hútíové podnikli kroky, které bezprostředněji ovlivňují osudy milionů lidí, zatímco Spojené státy se ocitly v reaktivní pozici krizového řízení,“ doplnil Katulis.

Rusko-čínský tandem nebo nepřátelství?

Zatímco Moskva a Peking na geopolitické scéně mohou do jisté míry vystupovat „jednotně“, na Blízkém východě jejich spolupráce nemusí platit. Především západní spojenci už v řadě případů vyzvaly Čínu k tomu, aby upustila od ekonomické a vojenské podpory Ruska pří jeho invazi na Ukrajině. Na Blízkém východě ale nemusí být platné ty samé vzorce jako v případě boje proti americké „hegemonii“.

Podle NY Times je Rusko do velké míry závislé na íránských dodávkách zbraní. Jakékoli angažmá ve prospěch Izraele tak nepřipadá v úvahu, pokud Moskva nechce přetrhat vazby s Teheránem – a to si dnes nemůže dovolit.

Spojené státy i Rusko (respektive Sovětský svaz) hrály v regionu dlouhodobě roli „vyvažovatelů“ a obě mocnosti v tom chtěly pokračovat i po studené válce, jak napsal analytik Nikita Smagin z Carnegie Endowment. „Moskva se nadále snaží jednat s ostatními mocnostmi – dokonce i s Izraelem. To je zcela racionální: koneckonců, plná roztržka by mohla vést k odvetě Izraele, třeba v podobě vyslání zbraní na Ukrajinu,“ popsala.

K tomu Moskva poskytuje zbraně Íránu, jehož letectvo je v „žalostném stavu“. „Nedávné úniky informací potvrzují, že Kreml vážně uvažuje o dodávkách zbraní nejen Íránu, ale také proíránským skupinám, které by je pravděpodobně použily k útokům na americké síly,“ shrnul Smagin.

V regionu ale nemají hlavní slovo pouze Američané a Rusové, nýbrž také Čína, která figuruje jako hlavní dovozce íránské ropy a „hlavní podporovatel všeho, co by mohlo oslabit Američany vedený světový řád“. Jak nedávno napsal server Globe24, jde o jednoho z hlavních obchodních partnerů afrických států – a zde její „mise“ nekončí.

Peking aktivně odsuzuje izraelské akce a podporuje Teherán. Podle zprávy Council on Foreign Relations (CFR) nedávno potvrdily „komplexní strategické partnerství“. „Čína podporuje Írán v ochraně jeho suverenity bezpečnosti a národní důstojnosti v souladu s právem, podporuje jeho úsilí o zajištění míru a stability v rehionu a je připravena udržovat s Íránem úzkou komunikaci,“ shrnul šéf čínské diplomacie Wang I.

Íránský režim podle dostupných informací usiluje o partnerství se dvěma důležitými čínskými satelitními společnostmi. To může jeho armádě poskytnou kapacity pro sledování izraelských, amerických a konkurenčních arabských vojenských stanovišť. Tyto zpravodajské informace pak mohou směřovat i k zástupným skupinám v Jemenu, Iráku, Libanonu a Sýrii.

U velmocí snaha o vliv nekončí

Na chaotickém blízkovýchodním písečku se snaží prosadit mimo jiné Saúdská Arábie, Turecko nebo Egypt. Každá z těchto mocností má specifické zájmy a jsou dostatečně silné na to, aby je minimálně zčásti dokázaly prosadit.

Podle amerického listu Washington Post Turci dlouhodobě považovali za „svůj prostor“ pro šíření vlivu hlavně (z jejich pohledu) turkické země, tedy centrální Asii, zakavkazské státy a eventuálně i Balkán. Především po útoku Hamásu na Izrael z října loňského roku se ale více orientují na Blízký východ. Zde Ankara staví hlavně na kulturních vazbách, jelikož je většina zemí převážně muslimská.

Saúdská Arábie, stejně jako Turecko, je jedním z nejdůležitějších partnerů Spojených států v blízkovýchodním regionu. Tento vztah ale zejména v posledním desetiletí postupně eroduje, Rijád není nadšený z pomalého pokroku v rámci izraelsko-palestinského mírového procesu a Íránu, který chápe jako úhlavního nepřítele, ač obě země nedávno obnovily diplomatické vztahy.

„Dvě tradiční kotvy americko-saúdských vztahů – studená válka a americký provoz ropných polí Rijádu – již nejsou faktory. Není divu, že vztahy jsou napjaté, když problémů je nespočet a staré základy neformálního spojenectví jsou pryč,“ uvedl politický analytik Gregory Gause.

Během posledního roku navíc došlo k obnovení saúdskoarabsko-íránských diplomatických vztahů. Rozhovory, které vedly k tomuto rozhodnutí, zprostředkoval Peking, což mu dalo důležité momentum v regionu.

Spojené státy tedy postupně ztrácejí některé partnery – zatímco Saúdové se snaží směřovat po své ose, Turci jsou čím dál asertivnější a snaží se prosazovat vlastní vliv, a to nejen na Blízkém východě, ale i v Africe.

Rusové jsou už dlouhodobě angažovaní v Sýrii, ale kvůli vedení války proti Ukrajině musejí věnovat pozornost hlavně této oblasti a spoléhat se na strategického partnera z Íránu. Totéž platí recipročně; Írán spoléhá na Moskvu skrze letectvo a dodávky důležitých technologií, včetně radarů.

Situace na Blízkém východě je natolik zamotaná a chaotická, že je de facto nemožné určit, kdo má jaký vliv. Jedinou jistotou zůstává, že hlavní slovo drží tamní aktéři – Izrael se rozhodl zaútočit na Libanon ze své iniciativy, Írán se zachová (podle něj) odpovídajícím způsobem. Tomu budou odpovídat reakce ostatních arabských i světových mocností.

Témata:  Izrael,  Írán