Tajemství Džibutska. Jak se z neviditelné africké země stala křižovatka, kde se protínají zájmy velmocí?

Až deset procent světového obchodu dnes prochází úžinou Bab-al-Mandab – strategickým průlivem mezi Arabským poloostrovem a africkým pobřežím, který propojuje Rudé moře s Adenským zálivem a dále se Suezským kanálem, tedy s klíčovou tepnou globální námořní logistiky. Právě u této mimořádně exponované trasy se nachází Džibutsko – malý stát, avšak s mimořádným geopolitickým významem. Se svou rozlohou 23 200 km² a přibližně 1,1 milionem obyvatel je Džibutsko srovnatelné rozměrově se Slovinskem a počtem obyvatel s Estonskem.

Džibutsko zaujímá v mezinárodní politice výjimečně strategickou pozici. Přes úžinu Bab-al-Mandab prochází podle odhadů až 30 % světové námořní dopravy (v kontrastu k přibližně 10% podílu na celkovém objemu světového obchodu), jak uvedl například server Diplomatic Watch. Přítomnost v Džibutsku tedy globálním mocnostem umožňuje nejen sledovat, ale především aktivně chránit tuto životně důležitou trasu pro ropu, plyn, suroviny a zboží proudící mezi Evropou, Asií a Afrikou.

Navzdory své geograficky skromné velikosti se Džibutsko řadí k nejvíce militarizovaným oblastem světa – na několika desítkách kilometrů čtverečních zde koexistují základny několika globálních mocností v konfiguraci, která nemá v současném mezinárodním systému obdoby. Význam země navíc zvyšuje její blízkost ke krizovým a nestabilním oblastem – nejen v Africe (Somálsko, Etiopie, Súdán), ale i na Arabském poloostrově. Zároveň jde o jednu z mála stabilních vlád v regionu, což umožňuje využívat její území jako výchozí bod pro protiteroristické operace, mírové mise, humanitární pomoc i zpravodajské a logistické aktivity.

Spojené státy americké zde provozují základnu Camp Lemonnier, největší americkou vojenskou instalaci na africkém kontinentu. Na základně je dislokováno až čtyři tisíce vojáků, kteří odtud operují zejména proti islamistickým skupinám, jako jsou Al-Šabáb v Somálsku a Al-Káida na Arabském poloostrově. Základna vznikla krátce po útocích z 11. září 2001 a postupně se stala klíčovým bodem pro americkou vojenskou přítomnost v širším regionu Indického oceánu.

V roce 2017 otevřela Čínská lidová republika v Džibutsku svou první zámořskou vojenskou základnu – pouhých několik kilometrů od amerického Camp Lemonnier. Zatímco oficiální čínské zdroje uvádějí, že zařízení slouží k podpoře protipirátských operací, mírových misí a humanitárních zásahů, analytici ze západních zemí upozorňují, že přítomnost Číny odráží širší ambici Pekingu posílit svůj vojenský dosah a geopolitický vliv v oblasti Indického oceánu a Afrického rohu.

Francie, jakožto bývalý koloniální správce Džibutska, si udržuje v zemi stálou vojenskou přítomnost od roku 1977, kdy země získala nezávislost. Francouzská základna, kde působí přibližně 1500 vojáků, patří k největším francouzským vojenským zařízením v zahraničí a slouží nejen k ochraně francouzských zájmů v regionu, ale také k podpoře operací Evropské unie a NATO.

Džibutsko zároveň hostí i jedinou zámořskou vojenskou základnu Japonska – výjimečnou především v kontextu pacifistické ústavy země. Japonská jednotka je primárně zaměřena na boj proti pirátství v Adenském zálivu a ochranu japonských obchodních lodí, nicméně její přítomnost současně odráží snahu Tokia o větší strategickou angažovanost v oblasti Afriky a Blízkého východu. Menší kontingenty má v Džibutsku také Itálie, Německo, Španělsko a další evropské státy, obvykle v rámci mezinárodních misí nebo logistického zabezpečení.

Zhruba tisíc kilometrů severně, podél západního pobřeží Rudého moře, se nachází Port Súdán – klíčový přístav Súdánu, země, která se po krátkém období politické naděje znovu propadla do ozbrojeného chaosu. Od dubna 2023 je Súdán dějištěm otevřeného konfliktu mezi regulérní armádou a polovojenskými silami RSF. 

V této destabilizované situaci roste zájem řady mezinárodních aktérů o přístavní infrastrukturu a přístup k námořním trasám. Zvláštní pozornost budí aktivity Ruské federace, která v minulosti usilovala o vybudování vojenské základny právě v Port Súdánu, a Íránu, jenž Súdán dlouhodobě vnímá jako bránu ke svým ambicím v Africe.

Bezpečnostní rovnováhu Rudého moře však narušují nejen státní, ale i nestátní aktéři. Zcela zásadní destabilizační roli sehrává jemenské povstalecké hnutí Húsíjů, napojené na Írán, které od roku 2015 opakovaně podniká útoky na obchodní a vojenské lodě proplouvající oblastí. Tyto útoky, často vedené pomocí bezpilotních letounů a balistických střel, přispěly ke zvýšení nákladů námořní dopravy a vyvolaly obavy ohledně energetické bezpečnosti Západu. 

Jak upozornila britská stanice BBC, Jemen, odkud Húsíjové své operace spouštějí, leží pouhých dvacet kilometrů od Džibutska – fyzická blízkost, která má přímý dopad na bezpečnostní kalkulace všech aktérů působících v oblasti.

Špetka naděje…

Průliv Bab-al-Mandab se nachází v regionu známém jako Africký roh – oblasti, která je dlouhodobě zatížena extrémním násilím, ozbrojenými konflikty a chronickou politickou nestabilitou. Přesto však některé události posledních let naznačují možnost pozitivního obratu. Podle think-tanku Middle East Institute přinesla regionu určitou naději mírová iniciativa etiopského premiéra Abiye Ahmeda, který v roce 2018 uzavřel mírovou dohodu s Eritreou. Tento krok byl mezinárodně oceněn a v roce 2019 Abiy Ahmed obdržel Nobelovu cenu míru.

Zmíněné urovnání ukončilo více než dvacet let trvající napětí mezi Etiopií a Eritreou, jehož nejtragičtějším momentem byl otevřený konflikt v letech 1998 až 2000. V této válce, vyvolané sporem o průběh hranic, přišly podle různých odhadů o život desetitisíce lidí. Na etiopské straně se odhady pohybují okolo 60 tisíc obětí, na eritrejské až 67 tisíc. Některé nezávislé analýzy pak uvádějí dokonce 120 až 150 tisíc padlých na každé straně. O odhadech obětí informovala například katarská stanice Al-Džazíra. 

…následovaná zmarem

Mírové urovnání mezi Etiopií a Eritreou a Nobelova cena pro etiopského premiéra Ahmeda sice představují významný diplomatický počin, avšak ve srovnání s celkovým vývojem v regionu mají omezený dopad. Africký roh zůstává jedním z nejvíce destabilizovaných míst světa – a symbolem této nestability je především Somálsko.

Od roku 1991 zde probíhá mimořádně krutá občanská válka, která si vyžádala desítky tisíc obětí a vedla k rozsáhlému rozpadu státních struktur. Do konfliktu se opakovaně zapojují také globální mocnosti. Spojené státy zde realizovaly vojenské operace již v 90. letech, zatímco Čínská lidová republika se v posledních letech angažuje jiným způsobem, podle dostupných informací poskytovala mezinárodně uznávané somálské vládě vojenská vozidla a další vybavení.

Do tohoto konfliktu, který se odehrává především mezi centrální vládou v Mogadišu a radikálními islamistickými organizacemi, jako jsou Al-Káida, Al-Šabáb či Islámský stát, vstupuje rovněž subjekt s nejednoznačným mezinárodním statusem – Somaliland. Tato mezinárodně neuznaná republika, která se jednostranně odtrhla od Somálska v roce 1991, si od té doby de facto udržuje vlastní politickou reprezentaci, ozbrojené složky, měnový systém i základní státní infrastrukturu.

Navzdory absenci formálního diplomatického uznání ze strany většiny členských států OSN se Somaliland těší relativní vnitřní stabilitě – v ostrém kontrastu ke zbytku Somálska, zmítaného vleklým násilím a kolapsem státní moci. Tato situace nejenže dále komplikuje politickou mapu Afrického rohu, ale zároveň otevírá prostor pro nové formy zahraničního vlivu – ať už ze strany regionálních mocností, nebo globálních hráčů, kteří v oblasti hledají strategické opěrné body.

Podle analýzy amerického think-tanku Council on Foreign Relations uzavřel Somaliland v posledních letech řadu jednostranných dohod se zahraničními partnery, především se Spojenými arabskými emiráty a Etiopií, týkajících se investic do infrastruktury a rozvoje přístavních kapacit. Tyto kroky vedly k výraznému prohloubení napětí s federální vládou v Mogadišu a přispěly k dalšímu vrstvení konfliktů v již tak komplikovaném prostoru Afrického rohu.

Súdánské neštěstí

Občanský konflikt opakovaně a opět velice tvrdě zasáhl také Súdán, který se od dubna 2023 zmítá v otevřené válce mezi dvěma soupeřícími frakcemi bezpečnostního aparátu – regulérní súdánskou armádou (Sudanese Armed Forces, SAF) vedenou generálem Abdelem Fattáhem al-Burhánem a polovojenskými jednotkami Rychlých podpůrných sil (Rapid Support Forces, RSF) pod vedením generála Mohameda Hamdana Dagala, známého pod přezdívkou Hemedti. O jejím průběhu informuje například britská stanice BBC. 

Tento konflikt, který původně vznikl jako mocenský spor mezi dvěma nejvýznamnějšími figurami přechodné poválečné vlády, rychle přerostl v jednu z nejničivějších humanitárních krizí současnosti. Boje zasáhly zejména hlavní město Chartúm a regiony Dárfúru, přičemž obě strany se dopouštějí rozsáhlých porušení mezinárodního humanitárního práva, včetně cílených útoků na civilní obyvatelstvo, znásilňování a etnických čistek.

Konflikt má zároveň zásadní regionální i mezinárodní přesahy. Do vnitřních záležitostí Súdánu se prostřednictvím zástupných aktérů a diplomatických kanálů zapojují různí regionální hráči, jako třeba Egypt, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie i Čad – a svou roli sehrávají i globální mocnosti, například Ruská federace, která v usiluje o vybudování námořní základny právě v Port Súdánu, jak informoval německý server DW.

V důsledku eskalace násilí se zcela zhroutil již tak křehký přechod k civilní vládě, který měl Súdán po letech diktatury nasměrovat k demokratickému uspořádání. Místo toho země sklouzla zpět do ozbrojeného chaosu, jehož důsledky přesahují hranice Súdánu a zásadním způsobem ovlivňují bezpečnostní rovnováhu v širším prostoru Rudého moře i východní Afriky.

Současná situace v oblasti Rudého moře není pouze regionální krizí. Jde o prostor, kde se setkávají klíčové trendy dnešního světa: mocenská rivalita mezi Západem a Čínou, vzestup nestátních ozbrojených aktérů, rozpad tradičních států i proměna globálních dopravních tras v místa vojenské konfrontace. Každý útok na konvoj v Adenském zálivu, každý zablokovaný přístav nebo nová základna má potenciál ovlivnit globální dodavatelské řetězce – a s nimi i hospodářskou stabilitu zemí daleko od místa dění, včetně Evropy.

Pro státy, jako je Česká republika, která je závislá na mezinárodním obchodu a stabilních trzích, představuje vývoj v této oblasti varování. Džibutsko, Súdán či Jemen možná nepůsobí jako země, kterým bychom měli věnovat nějakou zvýšenou pozornost, ale v éře vzájemné propojenosti se z těchto „vzdálených“ regionů stávají klíčové body strategického zájmu. Kdo chce porozumět tomu, jak dnes funguje svět, měl by sledovat nejen velmoci, ale i to, jak a kde se jejich zájmy střetávají – a Africký roh je toho dnes nejzřetelnějším příkladem.

Témata:  Džibutsko,  Afrika,  USA,  Čína,  Rusko,  Írán