reklama

Na začátku roku 1945 byl Chomutov prakticky úplně německé město. Ve městě žilo kolem 30 000 lidí, ale z původních 5000 českých obyvatel válku ve městě přežilo jen 50-80 osob. Ostatní byli v roce 1938 vyhnáni. Bylo jasné, že Německo válku nevyhraje. Obyvatele trápily nálety a začala se projevovat frustrace.

Krátce po zvláště velkém náletu se do města přibelhal pochod smrti z evakuovaných koncentračních táborů v Sasku mířící do Terezína. Jednalo se celkem asi o 2000 zmučených a zbědovaných koncentráčníků.

Když dorazil pochod smrti do Chomutova, dostalo se mu od místních krvavého přivítání. Němečtí obyvatelé zbědované mukly napadli a přes sto jich v ulicích města umučili a povraždili. Někteří měli být dokonce utopeni říčce Chomutovce.

Dalších asi 200 vězňů zahynulo v polních cestách kolem Chomutova. Mnohé utloukly ženy pracující na polích. Ty k tomu vyzvaly stráže SS, které argumentovaly tím, že musí šetřit náboje pro frontu…

Další lidské tragédie se odehrávaly na nádraží v Březně u Chomutova. Zde 10 a 18. dubna zastavily na tomto malém nádraží dva transporty z koncentračních táborů. Každý měl kolem 50 vagonů „dobytčáků“, ve kterých se v každém tísnilo 40 až 50 lidí. Jen během pobytu na zastávce zůstalo na místě asi 380 mrtvých těl.

K osvobození Chomutovska došlo 8. května 1945. V Chomutově nastalo prakticky bezvládí. Dne 14. května se z Lounska ve městě objevilo asi 50-60 takzvaných „partyzánů“, kteří přišli na pomoc české menšině. Ve skutečnosti začali terorizovat místní obyvatelstvo, a to včetně Čechů, kteří se jim postavili na odpor.

Němci se chovali poměrně alibisticky. Mnozí se tvářili, že se vlastně nic nestalo a za nacismu byli věrní Československé republice. Na mnoha domech, a to i známých předválečných ordnerů a nacistů, se objevily československé vlajky.

Situace se změnila teprve 20. května 1945, kdy do města dorazilo 135 mužů z 1. Československého sboru. Ti v první řadě zajistili „partyzány“ a předali je policejním orgánům. Vojáci Němcům poručili místo československých vlajek vyvěsit bílé prapory. Od 20 hodin platil zákaz vycházení.

Na Chomutovsku se začal objevovat útoky proti vojákům a civilnímu majetku. Fanatičtí nacisté, kteří se mezi obyvatelstvem skrývali, začali ze zálohy útočit na české hlídky. Navíc se začali odkrývat hroby s obětmi pochodů a transportů. Vraceli se přeživší z koncentračních táborů, kteří vyprávěli své příběhy. Vztek ve vojácích pomalu rostl.

Ten nakonec vykypěl 9. června 1945. Velitel posádky Prášek nechal vyvěsit vyhlášku, podle které se měli muži mezi 13 a 65 lety dostavit na městský stadion s jídlem na tři dny. Ostatní měli zůstat doma, a směrem ku stadionu neotvírat okna. Na stadionu se toho dne sešlo asi 6000 až 7000 mužů.

Nechme promluvit pamětníka Josefa Bulinu: „Muži se museli svléknout do půl těla. Hledalo se tetování SS. Jednomu lékaři se jej podařilo odstranit, ale byl svými kamarády udán. Ihned je všechny odváděli stranou.“   

Cele to prý tajně z blízkého domu sledovala jedna Němka. Tu však zahledli vojáci a uštědřili jí výprask.

V davu se podařilo najít asi 20 SS-manů. Ty čekal krutý osud. Na hřišti se totiž shromáždili i bývalí vězni z koncentáků a další oběti nacistického režimu. Vojáci jim bývalé členy SS předali, aby s nimi naložili podle svého vlastního rozhodnutí. Ti začali SS-many mlátit hlava nehlava. Objevilo se dokonce mučení a trýznění. Jednomu z členů SS měli dokonce vypíchnout oči.

Mučení SS-manů zastavil až poručík sovětské armády. Ten je krátkými dávkami postřílel a vojákům i vězňům koncentračních táborů vynadal. Neměli se prý pouštět do tak nedůstojného divadla. Nacisty prostě měli hned postřílet.

Ostatní chomutovští Němci pak byli přes Jirkov, Jezeří a Novou Ves odvedeni k hranici se Saskem. Podle německých pramenů cestu nemělo přežít 20 až 70 mužů.   Zde dva dny vojáci marně vyjednávali se sovětskou okupační správou, která je odmítla vpustit do své okupační zóny. Dne 11. června. 1945 byli nakonec odvedeni do Záluží. Tam se podíleli na opravách chemičky. Poslední z nich byli propuštěni až v roce 1946. Většinu z chomutovských Němců poté čekal transport do Německa.

Konec války a poválečná doba byla krutá a obě strany se dopouštěly strašných zločinů. Neměli bychom však zapomínat, že nebýt války a mnoha naprosto šílených excesů během ní, nikdy by se podobné události nestaly.