Pomohl Beneš komunistům k moci?

Beneš krátce poté, co svým podpisem stvrdil Gottwaldovu vládu, opustil Pražský hrad. Uchýlil se spolu s manželkou Hanou na své venkovské sídlo do Sezimova Ústí u Tábora. Svou nepřítomností na Hradě chtěl demonstrovat nesouhlas s nedemokratickým vývojem ve státě, s abdikací však váhal. Ještě se pokusil čelit nástupu nedemokratického režimu, když odmítl podepsat komunisty připravenou Ústavu 9. května, jež měla potvrdit výsledky únorového převratu. Teprve po volbách, které potvrdily nástup komunistů, abdikoval. Zhruba tři měsíce poté, 3. září 1948, zemřel.

Beneš sehrál významnou roli již během komunistického puče v únoru 1948. Historici dodnes diskutují o důvodech, které jej vedly k přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování nové vlády nadiktované šéfem komunistů Klementem Gottwaldem. Právě přijetí demise totiž v konečném důsledku vedlo k nastolení tzv. diktatury proletariátu, která záhy přerostla v teror proti všem, i zdánlivým, odpůrcům. Podle dobových svědectví čelil Beneš nevybíravému tlaku ze strany premiéra Gottwalda, který vyhrožoval zatýkáním a vojenským zásahem Sovětského svazu. Navíc Beneš byl v té době již vážně nemocen, měl za sebou několik záchvatů mozkové mrtvice a trpěl depresemi.

Podle publicisty Ferdinanda Peroutky "komunisté měli zájem, aby Beneš, tento osvědčený, po celém světě známý demokrat, zůstal v čele nového režimu". Podle profesora Václava Černého, který se s Benešem v březnu 1948 setkal, byl prezident pod velkým tlakem: "Bylo to mnohem horší, než jsem čekal. Prezident vypadal strašně, zestárl o 20 let, vpadl se, zhroutil."

Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku. Pocházel z rodiny chalupníka, byl nejmladší z deseti dětí. Studoval filologii, filozofii a sociologii v Praze (mj. u Masaryka), sociologii a politické vědy v Paříži, práva na univerzitě v Dijonu a v Praze byl v roce 1909 promován doktorem filozofie. Před válkou vyučoval v Praze, nejprve na obchodní akademii, později se stal docentem na univerzitě i na technice.

Beneš byl dlouholetým blízkým spolupracovníkem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Byl jednou z hlavních postav zahraničního odboje, významně se zasloužil o mezinárodní uznání československého odboje za první světové války a posléze i uznání samostatného státu.

Od vzniku republiky byl ministrem zahraničí a v letech 1921-22 zároveň ministerským předsedou. Byl strůjcem československé zahraniční politiky, orientované především na Francii. Pod hrozbou německé agrese uzavřel spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem. Zastával také vysoké funkce ve Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat.

Poté, co v prosinci 1935 vážně nemocný prezident Masaryk abdikoval, stal se Beneš jeho nástupcem. V následujících letech neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu. V září 1938 ustoupil nátlaku Velké Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Poté abdikoval a odjel do zahraničí. V roce 1940 se stal prezidentem v exilu. Po skončení války dosáhl obnovení ČSR v původních hranicích a svou autoritou přispěl k obnově demokratického zřízení.

S jeho jménem jsou spjaty také často diskutované dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se mimo jiné týkaly majetkových záležitostí zejména Němců a Maďarů na československém území, potrestání kolaborantů a znárodnění.

Témata:  Edvard Beneš,  komunismus,  historie