Pochmurné dějiny Československa: V Čierné nad Tisou zhasla poslední naděje na odvrácení invaze

"Jsme s vámi, buďte s námi," vzkazovaly před 50 lety tisíce československých občanů delegaci ústředního výboru Komunistické strany Československa (KSČ) do Čierné nad Tisou. 

Předmětem čtyřdenních rozhovorů, které se odehrávaly v klubu železničářů na vlakové stanici, byl objemný balík "hříchů" československého vedení. Sovětští představitelé na schůzce mimo jiné prohlásili, že Sovětský svaz ztratil za druhé světové války při osvobozování Československa 20 milionů životů, tudíž zemi nevydá ani NATO, ani československým pravicovým silám.

Českoslovenští zástupci, v čele s prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ Alexanderem Dubčekem, reformy ve své zemi opět hájili s tím, že demokratizační proces neznamená ústup ze socialistické cesty. Podle některých zdrojů delegace KSČ v Čierné nad Tisou podlehla nátlaku a slíbila mimo jiné, že doma znovu zavede cenzuru, zakáže Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K231 a odvolá některé funkcionáře, včetně odbojného člena předsednictva Františka Kriegla.

Po návratu z Čierné hovořil Dubček v projevu k národu o potěšitelných výsledcích rokování, ovšem po letech v pamětech přiznal, že jediným výstupem ze schůzky byla dohoda o následném setkání šesti států Varšavské smlouvy: "Žádná jiná dohoda se v Čierné nedosáhla, ani nepodepsala."

Šest zemí Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, Polsko, NDR, Československo a Sovětský svaz) se sešlo již 3. srpna v Bratislavě, kde bylo na závěr podepsáno společné prohlášení, jež obsahovalo i dvě klíčové věty. První z nich, později využívaná Moskvou jako ospravedlnění srpnové invaze, označovala "ochranu a upevnění socialistických vymožeností" za "společnou povinnost všech socialistických zemí". Československé zástupce uklidnila formulace, že spolupráce se bude odehrávat na principech "suverenity a národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti".

Teprve v roce 1992 vydaly ruské archivy další dokument, který má spojitost s bratislavskou schůzkou. Takzvaný zvací dopis, v němž představitelé konzervativního křídla KSČ žádali o pomoc "všemi prostředky" proti nebezpečí kontrarevoluce, podle svědků předal v Bratislavě nejvyššímu sovětskému představiteli Leonidu Brežněvovi Vasil Biľak, šéf slovenských komunistů a člen předsednictva ÚV KSČ (po pádu komunistického režimu Biľak svůj podpis popřel, znalci dokázali jeho pravost). Později se také ukázalo, že obdobný dopis, ale sám za sebe, odeslal Brežněvovi také Antonín Kapek, tehdejší kandidát předsednictva ÚV KSČ.

K oběma jednáním (v Čierné nad Tisou a v Bratislavě) upíraly zraky miliony lidí v celém Československu a s obavami očekávaly výsledek. Nikoli však s rukama založenýma v klíně. Vedení KSČ v té době lidé adresovali tisíce dopisů a telegramů vyjadřujících podporu. Ve stejné době se v Československu zrodila i živelná masová akce "Fond republiky", do něhož na obnovu hospodářství přispívaly podniky i jednotlivci. Jen za dva týdny se ve fondu shromáždilo na 160 milionů korun a přes 40 kilogramů zlata.

Vedení KSČ a reformnímu procesu vyjadřovaly otevřeně podporu i některé socialistické země, konkrétně Rumunsko a Jugoslávie. Ze západních komunistických stran odsuzovaly v červenci 1968 vývoj v Československu jen západoněmecká a řecká. Francouzská komunistická strana dokonce navrhla svolat mezinárodní poradu komunistických stran a zprostředkovat tak řešení sporů mezi Prahou a Moskvou. To ale obě znesvářené strany odmítly.

Témata:  VIII.68,  Alexander Dubček,  historie