Státní vyznamenání 2025: Česko slaví 107 let od vzniku Československé republiky

Počáteční výzvou bylo sestavení československého parlamentu, protože volby nebylo možné okamžitě uskutečnit. Revoluční národní shromáždění bylo proto složeno na základě výsledků voleb do rakousko-uherského sněmu z roku 1911. Slovensko získalo zastoupení 44 jmenovanými poslanci.

Národní výbor předal své pravomoci Národnímu shromáždění 14. listopadu 1918. Tehdy byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem, Karel Kramář předsedou vlády a Edvard Beneš ministrem zahraničí. Slavnostně byl také sesazen rod Habsburků a přijata prozatímní ústava nového státu.

V tomto prvním parlamentu neměli zastoupení Němci, ačkoliv jich bylo v zemi více než Slováků. Většina sudetských Němců se hlásila k Rakousku či Německu na základě Wilsonovy deklarace o právu národů Rakouska-Uherska na autonomii. Německé orgány formálně převzaly výkonnou moc v nárokovaných pohraničních oblastech 31. října 1918.

Česká reprezentace však odmítla vzdát se pohraničních území, jelikož se domnívala, že bez nich by nový stát ekonomicky ani politicky nemohl existovat. Hrozilo by, že se promění v protektorát Velkého Německa. Proto se nová vláda rozhodla pro vojenské obsazení Sudet a následné potlačení německých demonstrací. Podobně se i Maďaři na jihovýchodě Slovenska hlásili k Maďarsku, což vedlo až k maďarsko-československé válce v dubnu 1919.

Většinu územních sporů vyřešila Mírová konference v Paříži v roce 1919, kde československou delegaci vedli Kramář a Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, která zahrnovala historické země Koruny české a část Horních Uher, tedy Slovensko a Podkarpatskou Rus. Požadavky Beneše na Lužici a Kladské hrabství nebyly schváleny a území zůstalo Německu.

Dohoda s německými delegáty byla podepsána 10. září 1919. Mírová smlouva s Rakouskem a Maďarskem byla podepsána ve Saint-Germain-en-Laye ve stejný den. Tato dohoda stvrdila, že Československo nezískalo širší území u Bratislavy a rozsáhlé oblasti v okolí pohoří Mátra a Bükk s městem Miskolc.

V důsledku těchto dohod bylo do nové republiky začleněno šest etnických skupin s odlišnými historickými a ekonomickými tradicemi. V článku 86 Versailleské smlouvy se Československo zavázalo, že v budoucnu přijme opatření, na nichž se mocnosti usnesou, k ochraně menšin.

Hranice s Německem a Rakouskem byly z větší části určeny na základě historického práva. Konference v Saint-Germain dokonce Československu z obranných důvodů přidělila severní svahy Krkonoš, což se ale nakonec neuskutečnilo. S Maďarskem neexistovaly žádné historické hranice.

Ty proto byly určeny v Paříži na základě sedmi Benešových memorand. Navzdory Trianonské smlouvě z roku 1920 musely na území Slovenska zasahovat československá a rumunská armáda. Metropolí Slovenska se stala Bratislava, přestože byla etnicky z osmdesáti procent německá a maďarská.

Masaryk prosadil nárok s odůvodněním, že Československo potřebuje řeku Dunaj pro obchod. Předmětem sporu se stalo i Těšínsko, které sice historicky náleželo Koruně české, ale etnicky si na něj činilo nárok nově vzniklé Polsko. Po krátkém vojenském konfliktu bylo území rozděleno mezinárodní arbitráží.

Další spory se týkaly Podkarpatské Rusi, o kterou usilovala také Ukrajinská lidová republika a Maďarsko. Situaci opět musela řešit československá armáda. Nový stát se potýkal také s významnými ekonomickými a sociálními rozdíly mezi historickými zeměmi a Slovenskem s Podkarpatskou Rusí.

Do Bratislavy odcházeli čeští lékaři, učitelé a úředníci, a v roce 1919 zde byla založena univerzita. Přesto se část Slováků a především přes tři miliony Němců a sedm set tisíc Maďarů necítili být plnohodnotnou součástí republiky, což stupňovalo vnitřní napětí. Někteří Slováci zpočátku pociťovali nostalgii po odštěpení od Uherska.

Existovala i Lemko-rusínská republika severně od Slovenska, jejíž obyvatelé se chtěli připojit k ČSR. Prezident Masaryk však, nechtěje zhoršovat vztahy s Polskem po sporu o Těšínsko, neprojevil zájem, a území tak v březnu 1920 zabralo Polsko.

Prezident Petr Pavel se při příležitosti oslav 28. října chystá již potřetí během svého funkčního období předat státní vyznamenání vybraným osobnostem. Ocení zhruba padesátku lidí za jejich významný přínos pro českou společnost. Před slavnostním ceremoniálem, který proběhne ve Vladislavském sále Pražského hradu, pronese hlava státu tradiční projev.

Nejvyšším státním vyznamenáním v České republice je Řád Bílého lva, následovaný Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Prezident dále uděluje medaile Za hrdinství a Za zásluhy. Osobnosti jsou vybírány za jejich přínos v širokém spektru profesních oborů nebo za mimořádnou odvahu.

Ocenění se týká těch, kteří bránili důležité hodnoty a přesvědčení, ať už na poli myšlenkovém, nebo přímo v boji. Letos schválená novela zákona o státních vyznamenáních výrazně rozšiřuje možnosti pro udělení medaile Za zásluhy. Nově mohou být oceněni lidé za činnost v oblastech, které dříve nebyly formálně pokryty.

Mezi nově zařazené kategorie patří například aktivity související s životním prostředím, mezinárodními vztahy a charitativní činnost. Dále sem spadají sociální záležitosti, zdravotnictví a dobrovolnictví. Dříve bylo možné medaili získat pouze za zásluhy v oblasti hospodářské, vědy, techniky, kultury, umění, sportu, výchovy, školství, obrany a bezpečnosti.

Nově přidané kategorie tak celkově zahrnují péči o potřebné, například v podobě sociálního podnikání. Ocenění má směřovat i k dalším sociálním činnostem a nezištné pomoci, ať už peněžitého, či nepeněžitého charakteru. Novela zároveň odstranila dělení medaile Za zásluhy na tři stupně, které se již v praxi nevyužívalo.

Témata:  Československo,  28. října - výročí vzniku samostatného československého státu,  státní vyznamenání