Nenávist k existenci Izraele je historický fenomén. Írán potvrdil její pokračování

Izrael během úterního odpoledne a večera utrpěl celou řadu zásahů íránských raket. Nejde o první agresi proti tomuto židovskému státu. V moderní historii se neustále opakují. Nejvyšší intenzitu nenávist ze strany arabských zemí nabrala po roce 1948, kdy Izraelci vyhlásili na základě plánu OSN nezávislost.

Je nutné poznamenat, že Írán není arabská země – de facto ale bojuje za arabskou věc, tedy otázku palestinské nezávislosti. Podpora Palestinců je vnímána jako „morální a náboženská povinnost“. Kupříkladu ještě před islámskou revolucí v roce 1979 měl Írán s Izraelem relativně dobré vztahy.

Po islámské revoluci v roce 1979, kdy byla zavedena teokracie pod vedením ajatolláha Chomejního, se Írán stal nepřátelským vůči Izraeli. Nový režim přijal protiizraelskou politiku, kterou propagoval jako součást boje proti „sionistickému nepříteli“. Izrael je v íránské ideologii často označován jako „okupační režim“, který je třeba zničit.

Írán usiluje o posílení své regionální moci a rozšíření vlivu na Blízkém východě. Izrael představuje v tomto kontextu konkurenta, který má úzké vazby se Spojenými státy coby hlavního konkurenta Teheránu. Izrael je vnímán jako klíčový spojenec Západu, což je v rozporu s íránskými cíli.

Příčiny nenávisti mezi Araba a Židy sahají hluboko do historie. Už ve starověku Židé čelili na arabských územích omezením a diskriminaci, jinde ale měli relativní svobodu. Zřejmě nejlepší období zažili během takzvaného zlatého věku islámu, kdy byli chráněni a měli ještě lepší postavení než v některých křesťanských zemích. To platí až dodnes – ne všichni Arabové nenávidí Židy a naopak.

Konflikt částečně tkví v náboženství. Muslimové považují judaismus za předchůdce své vlastní víry, ale kritizují Židy za to, že se „odklonili od božího zjevení“.

Postupem času se do celého „procesu“ rostoucí nenávisti přidal i posilující arabský nacionalismus. Některé režimy, jako například syrský a egyptský, aktivně využívaly protiizraelské a antisemitské postoje k posílení vlastní moci. Tuto nenávist napříč společností uměle posilovali (a stále posilují). Protižidovská rétorika bývá také součástí školních osnov a neustále ji omílají některá arabská média.

Zatímco řada režimů se s postupem času uklidnila a některé dokonce Izrael uznaly jako samostatný stát, vznikla řada organizací, jejichž středobodem existence je samotná nenávist k Židům. Jde například o Hamás v Pásmu Gazy nebo Hizballáh v Libanonu. Tyto skupiny kombinují prvky nacionalismus s náboženským extremismem – což eventuálně vede k teroristickému chování. Jejich nenávist vůči Izraeli a Židům je zakořeněná v jejich politických a vojenských cílech. Tato nenávist je však často podporována také finančními a politickými zájmy regionálních mocností, jako je Írán.

Židé považují území dnešního Izraele za své biblické dědictví, jelikož zde ve starověku existovaly židovské státy, například království Izrael a Judea. Tyto státy zanikly po sérii válek, kdy Babylóňané v roce 586 př. n. l. zničili První chrám, a Římané zbořili Druhý chrám v roce 70 n. l., což vedlo k masovému rozptýlení Židů a vzniku takzvaných židovských diaspor.

Nicméně Židé se už předtím postupně šířili po různých částech světa. Diaspora, tedy typ komunity mimo historickou domovinu, ovšem neznamenala ztrátu jejich kulturní a náboženské vazby na území Palestiny, kde přetrvaly židovské komunity po staletí.

Sionistické hnutí začalo v 19. století jako reakce na antisemitismus v Evropě, zejména po pogromech v carském Rusku. Židé hledali útočiště a místo, kde by mohli být v bezpečí. Bylo to zejména politické hnutí zaměřené na vytvoření židovského státu v Palestině, ale v počátcích nemělo podporu všech Židů

Přelomem se ale staly události druhé světové války, kdy především Židé čelili snaze nacistického režimu o likvidaci. Mnozí přeživší hledali bezpečí a domov, což vedlo k většímu tlaku na zřízení Izraele.

Po skončení britského mandátu v Palestině schválila OSN plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Toto Židé přijali. V květnu 1948 vyhlásili nezávislost. Bezprostředně poté byl Izrael napaden arabskými státy Egyptem, Sýrií, Jordánskem, Libanonem a Irákem. Izrael se nejen ubránil, ale také rozšířil své území.

V roce 1956 se během Suezské krize připojil k vojenské akci Francouzů a Britů proti Egyptu. Prezident Násir znárodnil Suezský průplav, což vyvolalo obavy mimo jiné o mezinárodní obchod. Velká Británie, Francie a Izrael zahájily vojenskou operaci proti Egyptu. Izrael obsadil Sinaj, zatímco Británie a Francie se snažily získat kontrolu nad průplavem. Mezinárodní tlak, zejména USA a SSSR, přinutil intervenční síly se stáhnout.

V roce 1967 Izrael provedl preventivní útok na Egypt a Sýrii, protože očekával invazi arabské koalice. Obecně je tento konflikt znám pod názvem Šestidenní válka. V důsledku toho získal Izrael kontrolu nad Sinajským poloostrovem, Pásmem Gazy, Západním břehem Jordánu, Golanskými výšinami a Východním Jeruzalémem.

Mezi lety 1967 a 1970 probíhala opotřebovávací válka, v níž hlavní střety probíhaly mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji, ale zapojilo se i Jordánsko a Sýrie. Cílem Egypta bylo vyčerpat Izrael a získat zpět Sinaj. Boje zahrnovaly dělostřelecké útoky, nálety a střety u Suezského průplavu. Válka skončila příměřím v roce 1970.

O tři roky později, během svátku Jom Kipur, zaútočily na Izrael Egypt a Sýrie. Cílem bylo získat zpět území ztracená v Šestidenní válce. Přestože arabské síly dosáhly počátečních úspěchů, Izrael se po mobilizaci ubránil a odrazil útočníky. Válka skončila příměřím, ale měla dalekosáhlé geopolitické důsledky.

V letech 1982 a 2006 proběhly dvě libanonské války. První byla vedena proti Libanonu kvůli eliminaci hrozby Palestinské osvobozenecké organizace (PLO), což vedlo k dlouhodobé izraelské okupaci jižního Libanonu. Druhá válka se soustředila na boj s hnutím Hizballáh, které raketově ostřelovalo Izrael, a skončila příměřím zprostředkovaným OSN, ale bez rozhodného vítězství.

Témata:  Izrael,  Írán