Šest dní, během kterých mezinárodní společenství fatálně selhalo

Dne 5. června 1967 vypukla Šestidenní válka mezi Izraelem a koalicí arabských států, zejména Egyptem, Sýrií a Jordánskem, které podporovaly také jednotky z Iráku, Saúdské Arábie a Maroka. Konfliktu se zúčastnila i relativně nedávno založená Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), podporovaná především Egyptem, a Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP), kterou podporovala Sýrie a která byla do bojů poprvé nasazena právě v této válce.

Izrael zahájil konflikt preventivním úderem, což vzhledem k tehdejší strategické situaci dávalo vojensky logický smysl. Židovský stát čelil značné strategické nevýhodě – nedisponoval téměř žádnou strategickou hloubkou a útok ze strany arabských armád by mohl proniknout přímo do srdce země. Vojenská dohoda mezi Egyptem a Sýrií navíc sevřela Izrael do kleští.

Brzy ráno 5. června zahájil Izrael operaci Moked, masivní letecký úder proti Egyptu, Sýrii a Jordánsku. Izraelské letectvo využilo nízkého letu nad Středozemním mořem a rádiového klidu, čímž překvapilo egyptské síly a během několika hodin zničilo přes 400 egyptských letadel, tedy zhruba 90 % tamního letectva.

Egypt však své spojence z Jordánska a Sýrie falešně informoval, že izraelský útok odrazil. Jordánské a syrské letectvo následně zahájilo úder proti Izraeli. Ten však skončil drtivým izraelským protiúderem, který vedl k likvidaci téměř všech arabských letadel. Izrael tak během jediného dne získal absolutní kontrolu nad vzdušným prostorem nad bojištěm a fakticky tím rozhodl o osudu konfliktu.

Přibližně hodinu po zahájení operace Moked, která zajistila izraelskou nadvládu ve vzduchu, spustily izraelské jednotky pozemní ofenzivu proti egyptským silám na Sinajském poloostrově a v Pásmu Gazy. Již 6. června izraelské jednotky ovládly celé Pásmo Gazy, včetně měst Chán Júnis a Rafah, a zároveň postoupily hluboko do Sinaje.

Téhož dne zahájily izraelské síly ofenzivu také proti syrským pozicím v oblasti Golanských výšin. Dne 7. června padla do izraelských rukou Chrámová hora i celý Jeruzalém a Izrael symbolicky i vojensky završil jednu z hlavních válečných operací.

Po skončení Šestidenní války v červnu 1967 se Blízký východ ocitl v zásadně proměněné geopolitické realitě. Izrael během šesti dnů obsadil rozsáhlá území: Sinajský poloostrov a Pásmo Gazy od Egypta, Golanské výšiny od Sýrie a Západní břeh Jordánu s východním Jeruzalémem od Jordánska. Pro Izrael to znamenalo nejen vojenský triumf, ale také strategické zajištění hranic. Pro arabské státy naopak šlo o drtivou vojenskou porážku a zásadní ztrátu území.

Pokus o diplomatické urovnání přišel prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN, která 22. listopadu 1967 přijala rezoluci č. 242. Ta požadovala stažení izraelských vojsk z území obsazených během konfliktu, zároveň ale vyzývala k uznání suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v regionu. Text rezoluce byl však natolik nejednoznačný (zejména formulace „z území obsazených“), že se stal předmětem rozsáhlých interpretací a sporů, které prakticky zablokovaly okamžité řešení.

Arabské státy navíc reagovaly odmítavě. Na summitu v Chartúmu v srpnu 1967 přijaly postoj známý jako „tři NE“: ne míru s Izraelem, ne uznání Izraele, a ne jednání s Izraelem. Tím de facto znemožnily jakékoli přímé mírové rozhovory.

Následné vyjednávání tedy prakticky uvízlo. Egypt se odmítl vzdát svých nároků na Sinajský poloostrov a mírovou smlouvu s Izraelem podepsal až v roce 1979 (vrácení Sinaje výměnou za mír). Jordánsko uznalo Izrael a uzavřelo s ním mír až v roce 1994. Sýrie a palestinské organizace naopak nadále považovaly Izrael za okupanta a pokračovaly v nepřátelství.

Pro Palestince znamenala válka ještě větší tragédii. Mnozí uprchli nebo byli vysídleni, což dále zkomplikovalo vyhlídky na vznik samostatného palestinského státu. Rezoluce 242 sice zmiňovala „spravedlivé řešení uprchlického problému“, avšak žádné konkrétní řešení nepřinesla.

Tento stav fakticky zakonzervoval konflikt na další desetiletí a umožnil vznik radikálních palestinských hnutí jako Hamás (založený v roce 1987 během první intifády), která využila bezvýchodné situace v Pásmu Gazy a frustrace palestinské populace. Izrael se sice v roce 2005 stáhl z Gazy, ale Pásmo zůstalo izolované a vnitřně nestabilní. Hamás se chopil moci v roce 2007 a následovaly opakované cykly násilí mezi Hamásem a Izraelem.

Současná válka v Gaze tak není vytrženým incidentem, ale přímým důsledkem nedořešeného statusu tohoto území a neúspěšných mírových procesů, které začaly již po Šestidenní válce. Konflikt, který tehdy vznikl, byl uměle zmražen rezolucemi OSN a diplomatickými gesty, ale základní příčiny – otázka palestinské státnosti, bezpečnostní obavy Izraele a status Jeruzaléma – nikdy nebyly uspokojivě vyřešeny. Následné radikalizace, blokády, raketové útoky a izraelské vojenské operace jsou především výsledkem historického selhání vyjednávání a opakovaného ignorování skutečných příčin konfliktu.

Témata:  Izrael,  Izraelská armáda,  Šestidenní válka