Stane po boku Putina a Lukašenka. Fico jede do Moskvy

Na samotné vzpomínce na porážku nacistického Německa není nic závadného. Problém nastává ve chvíli, kdy je tato připomínka zneužita jako politické gesto, navíc ve společnosti lidí, jejichž režimy svobodu našich národů po desetiletí pošlapávaly. Vítězství ve druhé světové válce bylo společným dílem, protože i Češi a Slováci za něj zaplatili krví. Přesto slovenský premiér pokládá květy na pomník v zemi, která dnes šlape po hodnotách, jež měly být tou válkou zachráněny.

Ano, Rudé armádě náleží historická vděčnost. Ignorovat její klíčovou roli v porážce nacismu by bylo nejen neuctivé, ale i fakticky nepřesné. Jenže dnešní Moskva není tou, která vedla krutý, ale spravedlivý boj s Adolfem Hitlerem. Současný Kreml připomíná spíše temné stíny minulosti než jejich vítězné překonání. Režim, který brutálně napadá své sousedy, vraždí civilisty a cynicky překrucuje historii.

Mezi hrdinnými vojáky Sovětského svazu a dnešními ruskými generály zeje hluboká, neprostupná propast. Ti první bojovali a umírali za ideál svobody, který, jakkoli byl nedokonalý. znamenal konec jedné z největších hrůz, jaké Evropa zažila. Ti druzí? Ti svobodu systematicky ničí, šlapou po ní s chladnou samozřejmostí totalitních cyniků, kteří přepisují historii a přinášejí válku tam, kde žili civilisté v míru. Právě proto je nutné rozlišovat – mezi důstojnou úctou k padlým a veřejnou loajalitou vůči těm, kteří dnes zosobňují nový útlak.

Vojenská přehlídka na Rudém náměstí, které se má Fico účastnit, už dávno není připomínkou historického vítězství nad nacismem. Je to pečlivě inscenované představení, jehož jediným cílem je demonstrovat sílu současného ruského režimu. Režimu, který otevřeně pohrdá mezinárodním právem, brutalitou nahrazuje diplomacii a používá armádu jako nástroj teroru.

Spojovat tuto přehlídku s osvobozením Československa je nejen nepřesné, ale přímo lživé. Je to výsměch památce skutečných hrdinů. A právě v této lži, na zkrvaveném jevišti moci a falše, se Fico rozhodl stát. A co hůř, dělá to dobrovolně, nikdo ho k tomu nikdy nenutil.

Nejde přitom o náhodný protokolární akt. Fico dobře ví, co Moskva reprezentuje. A přesto se rozhodl tam být – po boku Putina a Lukašenka. V den, kdy by měl stát u památníků padlých na Slovensku nebo alespoň držet pietní ticho, se bude dívat na přehlídku zbraní, kterými dnes ruská armáda ničí Ukrajinu. Bude tam stát, jako by zapomněl na rok 1968. Jako by mu nevadilo, že po desítky let právě z Moskvy přicházel rozkaz, který dusil slovenskou i českou svobodu.

Děkujme válečným veteránům – těm, kteří skutečně bojovali, mnohdy i proti své vůli, ale přesto s odvahou. Jsou to lidé, kteří si zaslouží naši vděčnost, památku i respekt. Ale nezaměňujme jejich oběť za dnešní politické gesto, které nemá s dějinnou pravdou nic společného.

V Moskvě se 9. května nebude slavit mír. Nebude se tam vzpomínat na konec jedné z nejničivějších válek v dějinách lidstva. Namísto toho se bude předvádět síla – surová, imperiální, výhružná. Zbraně, které dnes zabíjejí na Ukrajině, budou představovat jako symbol dnešní ruské moci. Moci, která se neliší jen prostředky, ale i podstatou od té, která kdysi bojovala proti nacistickému Německu.

A slovenský předseda vlády Fico bude u toho. Ne jako pouhý formální účastník. Ale jako dobrovolný herec v inscenaci, která má světu vzkázat: nebojíme se, jsme jednotní, jsme silní. Vzkaz to bude nebezpečný a přítomnost předsedy vlády členské země EU a NATO mu dodá váhu, kterou si nezaslouží.

Tato účast je urážkou historické paměti. A to zvlášť v případě Slovenska. Právě nechvalně známý Slovenský štát byl prvním spojencem nacistického Německa. Právě jeho režim se aktivně podílel na deportacích židovských občanů do koncentračních táborů. Právě z Bratislavy se vypravovaly vlaky, které končily v Osvětimi. Slovensko má stále co odčiňovat. A právě proto by mělo být mimořádně citlivé na to, jaké historické symboly a gesta vysílá světu.

Předseda vlády, který toto vše ochotně podstoupí, nemůže být nazýván slušným státníkem. Protože slušný státník zná hranice. Fico je však překračuje dlouhodobě a nezáleží mu na tom, jestli je to v zájmu jeho slovenských spoluobčanů.

Témata:  Slovensko,  Robert Fico,  komentář