Západu chybí odvaha. Ruskou invazi mohlo v roce 2021 odvrátit NATO

Když české úřady v roce 2021 odhalily šokující pravdu o zapojení ruských tajných služeb do výbuchů v muničním skladu ve Vrběticích, bylo už příliš pozdě. Kreml už tehdy plánoval invazi na Ukrajinu a diplomatický konflikt s Českem ho nijak nezbrzdil. Odezvou byla pouhá výměna ostrých slov, vypovězení diplomatů a umístění České republiky na ruský seznam „nikoliv přátelských zemí“, kam se zařadila vedle Spojených států.

V letech 2014–2021 Západ neudělal téměř žádný zásadní krok, který by dokázal odstrašit ruské vedení v čele s prezidentem Vladimirem Putinem od dalších agresí. Namísto rázných opatření se Moskva dočkala spíše tolerance a prostoru k prohlubování spolupráce s řadou západních zemí, a to prakticky ve všech oblastech. Tento nedostatek odvahy a odhodlání na mezinárodní scéně vytvořil atmosféru beztrestnosti, která Kreml jen povzbudila k ještě odvážnějším krokům.

Západ měl možnost všechno změnit

Když 24. února 2022 ruské jednotky překročily ukrajinské hranice, Západ stál před zásadní volbou: mohl sáhnout po vojenské síle, uvalit tvrdé sankce, nebo situaci zcela ignorovat. Nakonec se rozhodl pro „zlatou střední cestu“ a Moskvu zasáhl balíkem sankcí, které měly ochromit ruskou ekonomiku a izolovat zemi na mezinárodní scéně. Jak se však téměř o tři roky později ukazuje, ruský režim nejen přežívá, ale stále dokáže udržet svou pozici. Zdánlivá tvrdost opatření narazila na limity, zatímco Kreml pokračuje v prosazování svých zájmů.

Evropská unie schvalovala jeden balík sankcí za druhým – na konci loňského roku jsme se dostali až k patnáctému. Západ posílá na Ukrajinu vojenskou techniku, finanční prostředky i humanitární pomoc. Jenže i přes tyto kroky jsme už třetím rokem svědky konfliktu, ve kterém se frontová linie na východě Ukrajiny téměř nehýbe.

Dnes už lze poměrně jasně zhodnotit, co Západ udělal špatně. Porušení mezinárodního práva si podle Charty OSN žádá odpověď, například v podobě ekonomických sankcí. Jenže problém je hlubší – Rusko nejednalo v souladu s Chartou OSN ani základními pravidly mezinárodního řádu. Ignoruje Ženevské konvence a řadu dalších smluv, které měly zajistit civilizované řešení konfliktů.

Hrdinské a rádoby vtipné výroky typu „pravidla jsou od toho, aby se porušovala“ nemají v mezinárodním řádu místo. Přesto Moskva svými činy tuto filozofii neustále potvrzuje a opakuje. Každým dalším krokem ukazuje, že respektování pravidel je pro ni jen prázdným konceptem. Tato opovržlivá rétorika a chování podrývají základy, na kterých stojí globální stabilita, a nastavují nebezpečný precedent pro budoucí jednání dalších aktérů.

Chybějící strategický zájem?

V teorii mezinárodních vztahů se často říká, že „demokratické země mezi sebou neválčí, ale mají výraznou chuť vést války s nedemokratickými státy“. Západní demokracie to v minulosti opakovaně prokázaly, přičemž jedním z nejvýraznějších příkladů je válka v Perském zálivu v letech 1990–1991. Tehdy spojené síly západních zemí ukázaly, jak rychle a rázně mohou jednat, když jsou konfrontovány s agresorem, který porušuje mezinárodní právo.

Klíčovým předpokladem pro bezprecedentní nasazení západní síly v Perském zálivu byl jasný a nepopiratelný strategický zájem. Svobodný Kuvajt hrál zásadní roli v bezpečnosti regionu a stabilitě obchodu s ropou. Obsazení Kuvajtu iráckým režimem znamenalo nejen ohrožení geopolitické rovnováhy, ale především riziko dražšího a méně spolehlivého přístupu k fosilním palivům. Špatné vztahy mezi Irákem a většinou západních zemí jen posílily rozhodnutí zasáhnout – strategická rovnice byla prostá: Kuvajt pod kontrolou Bagdádu by výrazně oslabil pozici západních zemí na energetickém trhu.

Rusko však představuje zcela jiného hráče na poli mezinárodních vztahů. Zde nejde o nejistotu, zda má či nemá jaderné zbraně – Rusko je vlastní, a navíc drží největší arzenál na světě. Tato skutečnost dramaticky mění pravidla hry a přidává do rovnice, jak by měli západní spojenci reagovat, zásadní a nevyhnutelnou proměnnou. Potenciální jaderná eskalace totiž není abstraktní hrozbou, ale reálnou možností, která omezuje ochotu k radikálním krokům a posiluje politiku opatrnosti.

Kam až může politika opatrnosti vést, ukazuje historický příklad z let 1933–1939. Německo v této době otevřeně porušovalo ustanovení Versailleské smlouvy, přesto reakce předních evropských mocností Francie a Velká Británie zůstala prakticky nulová. Namísto rozhodných kroků volily cestu appeasementu a doufaly, že se konfliktu vyhnou. Spojené státy mezitím setrvávaly v izolacionismu za Atlantským oceánem a ignorovaly hrozby rostoucího totalitního režimu v Evropě. Tato nečinnost nakonec přispěla k vypuknutí jedné z nejničivějších válek v dějinách lidstva.

Reakce měla být ráznější

Západní spojenci tudíž balancují mezi dvěma klíčovými faktory: obavou z extrémně silného jaderného Ruska a historickou lekcí appeasementu z 30. let. Ve volném překladu to znamená, že konfrontaci za žádnou cenu nechtějí, ale zároveň se jí nemohou vyhnout. Tento paradox vytváří toxické prostředí pro jakékoli politické rozhodování. Ignorování ruské invaze by vedlo k masivní nespokojenosti veřejnosti v Evropě i Severní Americe, zatímco dlouhodobá podpora Ukrajiny zase rozděluje společnost, která nese tíhu ekonomických a sociálních dopadů konfliktu.

Evropě však v roce 2022 ujel vlak. Místo patnácti balíků sankcí mohla ráznější reakce zajistit nejen větší bezpečnost Ukrajiny, ale i respekt Donalda Trumpa, který se brzy ujme křesla v Oválné pracovně. Trump plánuje vůči Evropě kampaň ekonomických opatření, a nutno podotknout, že v jistých ohledech má velice dobré důvody. Evropa dlouhodobě spoléhá na americkou ochranu, aniž by plně přispívala k vlastní obraně.

Koncem roku 2021, kdy situace nebezpečně eskalovala a bylo zřejmé, že ruský útok na Ukrajinu je na spadnutí, se naskýtala ideální příležitost vyslat na linii dotyku mírové jednotky NATO. Tento krok by mohl skutečně odvrátit válku, protože přímá konfrontace se Severoatlantickou aliancí je pro Moskvu nepředstavitelným rizikem. NATO představuje vojenskou sílu, kterou Kreml vnímá jako reálnou hrozbu – a právě její přítomnost mohla sloužit jako účinný odstrašující prostředek.

Témata:  válka na Ukrajině,  komentář,  NATO