SSSR před 76 lety nasadil do bojů Stalinovy varhany - Kaťuše. Šlo o jednu z nejděsivějších zbraní druhé světové války

V té době přitom velitelé mohli nasadit do boje teprve několik desítek "gardových minometů", jak se v sovětské armádě novinka poněkud nepřesně označovala. Sedmi z nich disponovala jednotka pod vedením kapitána dělostřelectva Ivana Fljorova, která nové zbraně dostala k dispozici koncem června 1941. O premiérovém nasazení kaťuší rozhodl Fljorovůj nadřízený jen několik hodin poté, co wehrmacht obsadil běloruské město Orša, důležitý železniční uzel na Dněpru.

Krátce po třetí hodně odpolední tak na železniční stanici, kde Němci od rána shromáždili vlaky s municí, palivem, vojenskou technikou a dalšími zásobami, vyletěly z jednoduchých konstrukcí na nákladních vozech tucty raket. Po jejich dopadu zavládl na místě chaos. Nepříliš přesná, ale účinná palba ze sovětských raketometů zničila řadu vagónů, těžce poškodila samotnou stanici a smršť jejich střepin způsobila také nezanedbatelné ztráty mezi německými vojáky.

Podle jedné z teorií měl útok kaťuší i jeden skrytý důvod, a to snahu za každou cenu zničit infrastrukturu a techniku, která padla do německých rukou. Jisté ale je, že nová zbraň vyvolala mezi Němci pozdvižení. "Rusové nasadili baterii s neobyčejným množstvím hlavní. Její salva je jako ohnivý hurikán a nám způsobené ztráty ohromné," stálo v hlášení pro velení. Rakety jako takové přitom nebyly pro německé vojáky novinka, wehrmacht měl ve výzbrojí vlastní raketomety nebelwerfer.

Nasazení sovětských kaťuší sice protivníka překvapilo, na osudu Orši ale ani Fljorovova akce nemohla nic změnit. Rudá armáda musela i nadále ustupovat na východ a v rukou německých jednotek tak zůstalo město téměř na tři roky. Okupantům se sice postavila na odpor partyzáni, kteří utočili na vlaky i další zařízení, osvobození se ale Orša dočkala až v červnu 1944 za Velké letní ofenzívy. Během té doby v několika táborech na jejím území zemřelo na 20.000 lidí, mezi nimi mnoho zdejších Židů.

První bojové zkušenosti s kaťušemi nicméně ukázaly, že novinka, vyvíjená od konce 30. let, má před sebou slibnou budoucnost. Sovětské vedení proto rozhodlo o dalším vývoji kaťuší a masové výrobě. V srpnu 1941 tak vznikly první předpisy o jejich nasazení a do konce prvního válečného roku měla Rudá armáda k dispozici 554 raketometů. Žádné z jednotek již ale nevelel kapitán Fljorov, zkušený dělostřelec totiž padl v říjnu 1941 během bojů nedaleko Smolenska.

Přišli ale další velitelé, kteří z kaťuší (původ jména lze hledat nejspíše v písni o dívce, jejíž milý odešel do armády) vytvořili jednu z nejslavnějších zbraní války. Jejich rozšíření hrálo do karet více věcí: výroba byla jednoduchá, díky umístění na podvozky nákladních automobilů - často amerických studebakerů - byly pohyblivé a salva jedné baterie tvořené čtyřmi vozy dopravila během okamžiku 4,5 tuny výbušnin na více než pět kilometrů, kde obrátily vzhůru nohama až čtyři hektary.

Není divu, že mezi německými vojáky budily kaťuše hrůzu, podle typického kvílení při střelbě od nich dostala zbraň přezdívku "Stalinovy varhany". Na frontu se během čtyř let dostala řada variant kaťuší, nejtypičtější ale byly ty s označením BM-13, které Sověti použili již v červenci 1941. Do konce války bylo vyrobeno na 10.000 raketometů, jejichž slávu připomíná od července 1966 památník nedaleko místa jejich prvního nasazení u Orši.

Témata:  II. světová válka,  Sovětský svaz