I Češi bojovali proti slovutnému Napoleonovi. Jak uspěl císař František I.?

12. února před 250 lety se narodil budoucí poslední císař Svaté říše římské národa německého. Tehdy to nikdo netušil nejen proto, že nikdo netušil o politických zvratech během Velké Francouzské revoluce a následné Napoleonovy vlády ale také proto, že se František nenarodil jako následník trůnu. Pocházel totiž z tzv. toskánské sekundogenitury Habsburků. Jeho otec Leopold byl totiž mladším bratrem císaře Josefa II. Ovšem císař Josef II. si svého zetě Františka velmi oblíbil a začal s ním počítat jako s následníkem trůnu, jelikož syn Marie Terezie Josef II. byl bezdětný i po dvou manželstvích. Josefova náklonost k Františkovi se dnes může zdát jako trochu paradoxní. Zatímco Josef II. byl velký vizionář a osvícenec, který ve velkém rušil staré pořádky, tak František se stal panovníkem velmi konzervativním a dá se říci, že částečně rušil výsledky Josefínských reforem.

Z Toskánska na trůn

Ale abychom nepředbíhali. Podle pravidel následnictví nastoupil po Josefovi II. na trůn Františkův otec Leopold. Ten však dva roky na to zemřel a trůn čekal na Františka. Ještě před tím se však František stihl dvakrát oženit. Jeho první manželka Alžběta Vilemína Württemberská totiž zemřela po porodu. Následně se František oženil z vlastní sestřenicí prvního stupně Marií Terezou Neapolsko-Sicilskou. Svazky mezi příbuznými byly mezi Habsburky poměrně běžné a dodnes jsou drobné degenerace vidět na dochovaných portrétech. Známý je zejména povislý habsburský ret. Ovšem potomstvo Františka a Marie Terezy odnesly blízkost svazku poměrně výrazně a některé z jejich dětí nebyly samostatné.

Válka s Napoleonem

Největším problémem Františkovy vlády byla Francouzská revoluce a její důsledky, s kterými se musel vypořádávat. František byl typickým zastáncem absolutismu a zavádění ústavy a podobné novoty mu šly bytostně proti mysli. Proto se snažil ve Francii intervenovat a celý revoluční proces zvrátit, v čemž byl de facto neúspěšný, neboť revoluční kvas z Francie totiž přinesl nevyhnutelné změny do evropské politiky, které vyústily v existenci dnešních demokratických států.

Osudovým soupeřem Františka nebyl nikdo menší než jeden z nejslavnějších vojevůdců všech dob samotný Napoleon Bonaparte. Po několik porážkách ve válkách vedených na samotném prahu 19. století, Napoleon donutil Františka v roce 1806 abdikovat na post císaře Svaté říše římské. Od tohoto okamžiku používali Habsburci titul rakouského císaře. Císaře ze sebe udělal i Napoleon a to doslova, jelikož si císařskou korunu oproti všem zvyklostem nasadil na hlavu sám.

Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp, dalo by se říci v případě soupeření mezi Františkem a Napoleonem. I když František neměl příliš smysl pro humor, nakonec se dočkal Napoleonovy porážky. A společně se svou pravou rukou kancléřem Metternichem začali utužovat režim prostřednictvím vídeňského kongresu. I když je možná otázkou, jestli nebyl František spíše pravou rukou ambiciózního technokrata moci Metternicha.  Ten hrál na kongresu, kde se vítězové bojů s Napoleonem dohadovali nad rozložením vlivu v Evropě. Ustanovený konzervativní systém postavený na represivní politice byl dále znám jako Metternichův systém. A období, které následovalo v habsburské monarchii, bylo později nazváno jako Metternichovský absolutismus.

Samotný František, který byl velmi konzervativní v hodnotách, jaké uznával stejně jako ve státní politice, byl na druhou stranu příznivcem vědeckotechnického pokroku. Byl velkým fanouškem na svou dobu moderních dopravních prostředků a angažoval se například v umožnění první plavby parníkem na Dunaji.

Témata:  historie,  Napoleon Bonaparte,  Vídeň