Osud Djatlovovy výpravy děsí svět: Zlámané kosti, vytržené jazyky... Co se stalo pod Horou mrtvých

Nešlo o žádné nováčky. Skupina deseti lidí, z nichž devět byli studenti, se rozhodla uspořádat stovky kilometrů dlouhou výpravu na vrchol hory Ortoten. Trasa, kterou si vytyčili, patří k nejnáročnějším na světě, všichni ale byli zkušení lyžaři a zdánlivě se něměli čeho bát.

25. ledna 1959 dorazila skupina pod vedením Igora Djatlova vlakem do města Ivdel ve Sverdlovské oblasti na Urale. Poté se dostali do osady Vižaj, z níž vyráželi a kde měl také být cíl jejich cesty.

28. ledna se od skupiny se však oddělil jeden její člen, Jurij Judin, kterému se zhoršil jeho revmatismus. Vzhledem k tomu, že by tak náročnou trasu nemusel s touto nemocí zvládnout, rozhodl se v ní nepokračovat. A to mu zachránilo život.

31. ledna. Stále všichni živí

Členové výpravy s sebou měli deník a fotoaparát. Lze tak relativně věrně zmapovat jejich trasu a popsat, co se cestou dělo. Jak ze záznamu v deníku vyplývá, žádné komplikace mezi členy týmu nenastávali. Všichni se vzájemně znali a byli velmi zkušení, co se pohybu v zamrzlém terénu týče. 

Podle dokumentů, které natočila řada televizních stanic, mimo jiné například History Channel, obsahoval deník povětšinou popisy radostných chvil. Mužská část výpravy se zapřísáhla, že nebude cestou kouřit, členové stanovali a povídali si dlouho do noci, nic nenasvědčovalo tomu, že by měli být za pár dní všichni po smrti...

31. ledna dorazila výprava na okraj horské oblasti, do míst, kde se začala připravovat na výstup na horu Ortoten. 1. února se ale počasí zhoršilo a skupina se odklonila od plánované trasy. Místo toho začala plánovat výstup na horu Cholat Sjachyl, Horu mrtvých. 

"Jsme unavení a vyčerpáni, začali připravovat základnu pro stan. Nemáme dost dřeva a nevykopali jsme díru na oheň, byli jsme unavení," zapsal ten den večer do deníku vůdce výpravy Igor Djatlov. Následně poznamenal, že skupina večeří ve stanech a chystá se ke spánku. Tím však deník končí.

Skupina se nevrátila, záchranná výprava začala

Celý tým se měl vrátit do osady Vižaj nejpozději 12. února. To se ale nestalo a na přání rodinných příslušníků členů výpravy úřady vyhlásily pátrání. Po členech Djatlovovy výpravy pátrali studenti, armáda, policie, i vrtulníky a letadla.

25. února 1959 našli záchranáři stany zasypané sněhem, které byly na několika místech rozřezané. Ať už se stalo cokoliv, lidé se potřebovali akutně dostat ven. Stany byly rozřezané zevnitř a kolem nich ležely boty, peníze, doklady a oblečení. Ale žádná těla.

První dvě oběti výpravy ležely zhruba půl kilometrů daleko od tábora. Jurije Dorošenka a Georgie Krivoniščenka našli záchranáři svlečené do spodního prádla a popálené. V blízkosti se nacházely pozůstatky táboráku a další pátrání ukázalo, že se oba snažili vyšplhat na nedaleké stromy.

Později byla nalezena těla Igora Djatlova, Ziny Kolmogorové a Rustema Slobodina, která ležela mezi stromy. S největší pravděpodobností se všichni pokoušeli dostat zpět ke stanů, měli však drobné odřeniny na obličeji a Slobodin měl poraněnou lebku.

Zbytek výpravy se nalézt nepodařilo.

Vyříznutý jazyk, zlámaná žebra

Uplynuly více než dva měsíce od doby, kdy byla nalezena část výpravy. Píše se květen roku 1959 a pátrací týmy hlásí nález dalších těl. Zatímco poslední nalezená trojice mířila před svou smrtí ke stanům, nově nalezené ostatky Dorošenka a Krivoniščenka ukázaly, že tato dvojice mířila od nich. Je proto otázkou, proč se část výpravy rozhodla do tábora vrátit, zatímco jiná prchala pryč.

Nalezena byla také Ludmila Dubininová, která klečela na kolenou a obličejem byla zabořena do stráně u vodopádu. Někdo jí před smrtí vyříznul jazyk, vypíchnul oči a měla deset zlomených žeber. Nikolaj Tibo-Briňol byl nalezen v potoce se zlomeninou lebky a polámanými kostmi. Alexander Zolotarev měl šest zlomených žeber a Alexander Kolevatov, poslední nalezený člen výpravy, sice uzavřel celé pátrání, byl ale nezraněn.

Celá skupina byla nalezena. Poblíž tábora nebyly známky bojů ani přítomnosti jiných osob. Nic neukazovalo na to, že by výpravu zasypala lavina nebo vyděsil medvěd, zkrátka se nenašla jediná příčina, která by vysvětlila, proč se celá skupina ve spěchu doslova vyřezala ze stanů a utekla vstříc jisté smrti do noční nehostinné zamrzlé krajiny. Stejně tak nebylo jasné, proč byla některá těla zdeformována. Pozdějí šetření navíc ukázalo, že oblečení některých členů výpravy vykazovalo známky radiace...

Djatlovovu výpravu pohřbila vyšší síla

Pitvy ukázaly, že většina výpravy zemřela na podchlazení. U tří obětí byla jako příčina smrti určena různá zranění. Lebka Tibo-Briňola byla rozdrcena, těla Dubininové a Zolotareva měla polámaná žebra a rozsáhlá vnitřní zranění. Ta byla podle lékařů tak silná, že by je jen stěží dokázal zavinit člověk. Připomínala spíše autonehodu. 

Oficiální vyšetřování bylo zastaveno a závěr úřadů zněl jasně: "Příčinou smrti turistů byla spontánní síla, kterou lidé nebyli schopni překonat." I přes nesouhlas veřejnosti byla celá kauza uložena do spisů do tajných archívů a oblast, kde se nehoda odehrála, byla uzavřena.

To podnítilo řadu konspiračních teoretiků, kteří se dožadovali vysvětlen a sami si jej vymýšleli. Někteří přitají smrt turistů mimozemšťanům, jiní hovoří o testu vojenských zbraní, další sváděli vinu na sněného muže. Každá z teorií ale byla časem vyvrácena.

Jurij Judin, který se od výpravy oddělil a jako jediný přežil, se celý život snažil objasnit, co se pod Horou mrtvých ve skutečnosti stalo. Zemřel v roce 2013 a vysvětlit, proč byla jedna oběť bez očí a jazyka, jiné se zlámanými kostmi a kde se vzala radiace, se mu nikdy nepodařilo. 

Témata:  Rusko,  Djatlovova výprava,  hory