reklama

Není náhoda, že zbraň dostala přezdívku podle orbitální stanice, kterou představil George Lucas v sérii Hvězdné války. Hvězda smrti se totiž vyznačovala schopností přesně zacílit proud usměrněné energie na planetu, kterou následný výboj paprsku zcela eliminoval. Na podobném principu měla fungovat Hitlerova sluneční zbraň.

O Slunečním dělu poprvé informovaly magazín Life a deník The New York Times v roce 1945. Na tehdejší dobu ale plány připomínaly šílené science fiction romány a téměř nikdo je nebral vážně. Z pohledu dnešní doby je ale nutné na masivní zbraň pohlížet jinak. A nutno dodat, že její vize tehdy sice byla děsivá, ale promyšlená.

Sluneční dělo mělo v praxi vypadat jako obří solární zrcadlo pohybující se ve vesmíru ve výšce 35 tisíc kilometrů nad Zemí. Za pomoci usměrňování slunečního záření mělo doslova usmažit nepřátelská města. Informace o zbrani podle deníku zjistili američtí vojáci, kteří po válce vyslýchali nacistické vědce. 

Zbraň ale neměla být používaná pouze k ničení a zabíjení. Rovněž měla sloužit jako nástroj k vydírání a teroru. Podle nacistických plánů měla být například užívána i k vypařování moří nebo jezer, čímž by v okolních oblastech způsobila sucho a následný hladomor.

O samotné stavbě toho už moc známo není. Podle výpovědi tehdejších vědců měla být na orbitu vynesena hlavní raketa s desetimetrovými kruhovými otvory, do kterých mělo být umístěno šest kabelů. Ty měly být propojeny se zemí a na stanici dodávat vzduch a zajišťovat dopravu materiálu potřebného ke stavbě zbraně.

Nacisté odhadovali vývoj zbraně na 15 let a cena pouhého výzkumu se měla pohybovat okolo 3 miliard říšských marek. To měl ale být pouze začátek. Nacistický režim totiž plánoval následný vývoj masivní vesmírné stanice na oběžné dráze Země.