Co dovede Severní Korea? Umí divy i s vírou

Je těžké odhadnout, co tento zahraniční novinář tehdy pociťoval. Když ale na tuto epizodu v 80. letech minulého století vzpomínal, jeho opovržení bylo zřejmé. Jak uvedl Andrei Lankov ve svém článku pro Korea Times, úředníkova slova o osudu budhistických chrámů se bohužel v drtivé většině případů naplnila.

Po dlouhá desetiletí se severokorejský režim stavěl nepřátelsky vůči všem formám náboženství. Jen málo komunistických států se přiblížilo k vyhlášení a prosazování úplného zákazu veškerých náboženských aktivit. Kromě Severní Koreji takový zákaz existoval pouze v tehdejší Albánii, dalším hluboce stalinistickém státě. Pol Pot nestihl podobnou politiku v Kambodži plně zrealizovat, protože se neudržel dostatečně dlouho u moci. 

Ke konci 80. let 20. století postupně došlo k uvolňování perzekucí a toleranci velmi omezeného množství náboženských aktivit. Mezi léty 1960 a 1985 ovšem Severní Korea oficiálně neměla ani náboženské svatyně, ani oficiálně uznávané skupiny věřících.

Křesťanství jako ztělesnění zla

Pchjongjang původně považoval všechna náboženství za špatná a rozdíl viděl pouze v míře jejich zhoubnosti. Některá z nich byla ve srovnání s ostatními horší a další byla dokonce okrajově tolerována. Především křesťanství viděl severokorejský režim v prvních letech své vlády jako ztělesnění zla. 

Takový postoj vyvolávala skutečnost, že poměrně krátkou historii křesťanství na Korejském poloostrově Severní Korea spojovala s pronikáním zahraničních mocností, především pak se Spojenými státy. Křesťanství tak dostalo, podobně jako ostatní náboženství, nálepku „reakcionářství“, ale navíc se na něj pohlíželo i jako na protinárodní hnutí.

Nejpřijatelnější náboženství představoval zprvu čendoismus, nauka o nebeské cestě. V současné době nehraje tento kult významnou roli v žádném ze dvou korejských států, ale v letech 1860-1940 patřil k důležité síle v duchovním životě země. Jeho stoupenci zastávali důležité pozice v korejských národních povstáních na konci 19. století a v roce 1919, což si dokázalo získat sympatie severokorejských úřadů. Vůči jeho vyznavačům tak postupovaly ve srovnání s křesťany poněkud tolerantněji.

Buddhismus byl někde „mezi"

Buddhismus se nacházel někde mezi. Nemohl se sice chlubit národními zásluhami čendoismu, protože v době japonské nadvlády mnoho buddhistů spolupracovalo s Japonci, ale na druhé straně nebyl spojován s „imperialistickými“ mocnostmi, tak jako křesťanství.

Severokorejská pozemková reforma z roku 1946 se stala prvním velkým úderem proti buddhismu. Veškeré pozemky vlastněné náboženskými institucemi znárodnil stát. To zanechalo mnichy bez možnosti pěstovat plodiny a zajistit si tak obživu. Řada z nich tak z klášterů odešla.

Na konci roku 1945 vytvořil Pchjongjang Korejskou buddhistickou unii, zastřešující organizaci pro všechny vyznavače buddhismu ve státě. V žádném případě to ovšem nenaznačovalo nějaké výsadní postavení, protože podobné struktury byly vytvořeny i pro další náboženství.

Zatímco všechny křesťanské církve přestaly v Severní Koreji fungovat ihned po korejské válce, buddhistické chrámy zůstaly aktivní až do počátku 60. let 20. století. Je dokonce možné, i když ne velmi pravděpodobné, že část z nich pokračovala v činnosti i v době temného věku severokorejské náboženské historie mezi léty 1960 a 1980.

Buddhismus jako politický nástroj 

Buddhističtí mniši samozřejmě podléhali přísnému dohledu státních orgánů a jejich společenský význam byl co nejvíce omezován. Zdá se však, že se jim dařilo o poznání lépe než křesťanským kazatelům. 

Korejská buddhistická unie byla roku 1965 v tichosti rozpuštěna a v té době o ní již deset let nikdo nic neslyšel. Od roku 1975 se ovšem severokorejští zástupci začali opět účastnit mezinárodních buddhistických setkání, kde vyjadřovali znechucení nad americkými „válečnými štváči“ a jejich „jihokorejskými loutkami“. Na druhé straně opěvovali šťastný život v jejich zemi, kterou vede „skvělý vůdce“.

V 70. a 80. letech minulého století se začalo s rozsáhlou obnovou buddhistických chrámů. V dnešní době v Severní Koreji existuje přes 60 oficiálně uznávaných buddhistických svatyní. Některé z nich jsou údajně využívány i pro náboženské obřady. Tyto informace ale nejsou potvrzené nezávislými zdroji a je možné, že jsou jen předem připraveným divadlem pro zahraniční návštěvníky. O místní chrámy se údajně stará asi 300 buddhistických mnichů, kteří jsou placeni ze státního rozpočtu.

Témata:  Buddhismus ,  Severní Korea