Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Lepší smrt v moři, než život v Sýrii. Drastické příběhy uprchlíků putujících do Evropy

Uprchlíci, ilustrační foto
Uprchlíci, ilustrační foto
Foto: UNHCR

Hamburk - Stanice Al-Džazíra přinesla příběh několika mladých syrských uprchlíků a jejich rodin, kteří se chtěli podělit o své osobní příběhy. V Německu v tuto chvíli vyrůstají tisíce syrských teenagerů, kteří přes Evropu cestovali bez rodičů. Jejich rodiny musely často volit mezi dvěma zoufalými alternativami, často věří, že poslední nadějí na normální život jejich dětí je právě vyslat je do Evropy.

„Ve snaze o lepší život mnohé z těchto dětí překročily Středozemní moře na vratkých bárkách, spali přímo na evropských ulicích a vyhýbali se pohraničním strážím. Jejich často jediný způsob, jak udržovat kontakt s jejich rodinami, je přes sociální média a aplikaci WhatsApp, protože doufají, že se jednoho dne opět sejdou," píše Al-Džazíra.

Se svým příběhem se serveru svěřili hned tři mladí migranti. Nedaleko hlavního nádraží v Hamburku postává patnáctiletý Syřan Ahmed. Palcem přejíždí přes popraskaný roh telefonní obrazovky a čeká, až mu aplikace WhatsApp oznámí, že se jeho otce připojil. „Je to osm měsíců, co jsem viděl svou rodinu," vysvětluje Ahmed. „Nechci videohovor, protože by jeden z nás plakal," dodává.

Ahmed: Žiju na pokoji s dalšími pěti uprchlíky

Tato stanice je místo, kam přišel už loni v září poté, co cestoval sám přes Evropu z tureckého pohraničního města Reyhanli, kde jeho rodina žije jako uprchlíci. „Když jsem se s jeho rodinou v březnu seznámila na zaprášené terase nad bytem rodiny v Reyhanli, mluvil Ahmed přes nestálé připojení pomocí WhatsApp z Německa. Jeho otec Mustafa držel telefon v dlani, jeho tři mladé dcery se choulili kolem něj," píše novinářka Caelainn Hoganová.

Nejmladší dcera Sara svému otci každý den říká, že se jí zdálo, že se Ahmed vrátil domů. Mladý uprchlík mluví se svým otcem každý den, někdy volá, když míří na vlak do školy, jindy přímo od venkovního dřevěného piknikového stolu, který je součástí tábora, kde Ahmed žije s dalšími nezletilými uprchlíky bez doprovodu. Pokoj, který sdílí s dalšími pěti chlapci ze Sýrie, Afghánistánu a Iránu, je podle něj na hovor příliš hlučný.

Ahmedova rodina uprchla z domovského města Ariha ze severní Sýrie skoro před třemi lety. Vzpomíná na zvuky střel z tanků a na to, jak se jeho sestry třásly strachem a plakaly.

Mustafa byl učitel arabštiny a Ahmedova matka, Nahed, pracovala ve výzkumném oddělení místní univerzity. Teď si Mustafa na živobytí vydělává jako neoficiální taxikář a stěží si může dovolit nájemné.

V Turecku Ahmed navštěvoval neoficiální školy pro uprchlíky, ale zde by nezískal žádnou oficiální kvalifikaci. Chce se stát lékařem, věděl, že ze školy v Turecku nemá šanci se na vysokou školu dostat. „Z mé třídy odešlo do Evropy nejméně pět lidí, všichni v mém věku," řekl. „Chtěl jsem jít na lepší místo."

Lepší je zemřít v moři než v Sýrii

Otce prý prosil, aby mohl odejít buď do Evropy, nebo aby se mohl vrátit do Sýrie, jeho otec nakonec povolil. „Můj otec si myslel, že pro mě bude lepší zemřít v moři než v Sýrii. Chtěl zachránit alespoň jednoho člena naší rodiny," vysvětluje Ahmed.

Autobusem se dostal až na pobřeží, kde ho pašerák nabral na vratkou loď. „Byl jsem v ní sedm hodin a málem jsme se čtyřikrát potopili. Když se dlouho neozýval rodině, myslel si jeho otec Mustafa, že se Ahmed utopil. Na cestu si sebou vzal mladík pár fotek, na jedné z nich je matka vyfocená v jejich poslední společný den.

Poté, co byl registrován v Hamburku jako mladistvý uprchlík, se dostal do několika různých ubytoven. V jedné sdílel pokoj s dalšími 20 lidmi. Po sedmi měsících mohl začít chodit do školy. Teď už si našel pár kamarádů a domnívá se, že je jeho život jednodušší. Naučil se také vařit – hlavně těstoviny nebo ryby – a fotografie pak posílá matce ke schválení.

Jeho rodiče mu podle něj řekli, že se musí postarat sám o sebe, naučit se jazyk a poctivě psát úkoly. Doufá, že Hamburk pro něj bude brána do nového světa a k lepšímu životu. Jeho otec chtěl použít úspory a dostat celou rodinu do Evropy, ale protože jsou migranti z Řecka posíláni zpět do Turecka, je nemožné, aby se za Ahmedem dostali.

„Neposlal jsem ho, abych ho ztratil, nechci svého syna ztratit," uvedl Mustafa. Ahmed je ale odhodlán zůstat v Německu. „Stýská se mi po rodině tak moc, žil jsem s nimi celý svůj život," říká Ahmed. „Někdy se bojím, ale když jsem se vrátím, nebudu mít nic."

Fahed: Doma jsme měli obchody, teď jsou vybombardované

V Hamburku v hostelu pro mladistvé migranty žije také Fahed, který utekl ze syrského Aleppa. Podle svých slov se rozhodl, že nenechá válku, aby mu bránila v naplňování jeho ambicí. Loni v červnu se na cestu do Evropy vydal i s požehnáním jeho dědečka. Jeho rodina už před dvěma lety odešla do Dubaje, rodiče sebou vzali i dva mladší syny, Fahed ale tehdy chtěl zůstat v Sýrii.

Jeho rodina provozovala úspěšnou směnárnu, jednou tak chce být Fahed bohatým obchodníkem. V Aleppu navštěvoval prestižní školu, učil se plavat a jezdit na koních. Ve svém volném čase pomáhal v obchodě jeho dědečka, počítal peníze a bavil se se zákazníky.

„Všechno to mi chybí, můj domov, moje práce," řekl. „Chodíval jsem s otcem do jeho obchodu, ale teď jsou obchody jsou pryč, byly zničeny při bombových útocích. Můj dědeček je nemocný a možná bude muset také odejít."

Myslel jsem, že když budu dál chodit do školy, tak zemřu

Po teroristických útocích v Aleppu se situace dramaticky zhoršila, Fahed už nemohl pokračovat ve studiu. „Ve škole jsme slyšeli střelbu a bombardování, měl jsem opravdu strach. Někdy jsme se museli schovat pod stůl nebo na toalety. Myslel jsem si, že pokud budu chodit dál do školy, možná zemřu," vysvětluje mladý uprchlík.

On byl prvním ze skupiny přátel, kteří se rozhodli odejít do Evropy. Jeho dědeček ho prý nechtěl nechat odejít, pak ale řekl, že je to jeho život a že ho nemůže držet.

Fahed zůstal několik týdnů v Turecku, tam ale prý byl život velmi obtížný. Jeho otec mu poslal peníze na zaplacení pašeráka, který ho dostal do Řecka. Odtamtud cestoval po souši. V Maďarsku se oddělil od skupiny lidí a tři noci přespával v ulicích.

Hamburk je podle něj „cool" město, prý tam celkem dobře zapadl. Ale stále postrádá Aleppo a chtěl by se vrátit. „Ale teď nemůžu, není tam bezpečno – je to můj domov nebo můj život," řekl. „Obchod mého táty byl zničen při bombových útocích. Měl tři obchody a teď jsou všechny vybombardovány. Je mi kvůli mé zemi smutno," dodal.

Otec mě chce vzít do Dubaje, ale bojím se diskriminace

Jeho otec je schopen odletět do Německa, aby ho navštívil, zároveň by ale chtěl, aby jeho syn odešel s ním do Dubaje. Přes WhatsApp mu volá jeho devítiletý bratr Bashir prosí ho, aby se vrátil k rodině.

Na svém telefonu má Fahed fotky jeho osmiměsíční sestry, kterou ještě ani neviděl. Jeho rodina mu sice chybí, zároveň má ale obavy, že jako Syřan bude v Dubaji diskriminován. Tvrdí, že jeho strýc a bratranec, kteří tam pracovali, byli nedávno propuštěni ze zaměstnání.

„Někdy jsem naštvaný a smutný, že jsem sem přišel. Bydlím se šesti lidmi v jedné místnosti a nemohu nic dělat," řekl. „Ale chci být podnikatel jako můj otec. Musím bojovat za svůj život," dodal.

Hamouda: Nechtěl jsem nikoho zabít ani být zabit

V největším provizorním táboře pro uprchlíky v Hamburku žije také Hamouda (17) Svůj malý kontejner, ve kterém žije, si vyzdobil obrazy a kresbami ze syrského trhu. Z Aleppa utekl jen s deodorantem a dřevěným korálkovým náhrdelníkem, který dostal od své středoškolské lásky.

Na místě žije už od října a tak chce, aby se tam cítil jako doma. Jeho rodiče, sestry a bratr jsou stále v Aleppu. „Jsem dítě," říká s tím, že je nejmladší ze sedmi sourozenců. Stejně jako mnoho dospívajících chlapců, kteří cestovali sami do Evropy, odešel ze Sýrie, aby unikl vojenské službě, která by ho čekala, jakmile by dosáhl věku 18 let.

„Nechtěl jsem nikoho zabít a nechtěl jsem být zabit," vysvětlil. „Rád bych tam zůstal, ale situace je velmi nebezpečná." Všichni jeho blízcí přátelé odešli do Evropy. Teď žijí v Norsku, Švédsku, Rakousku a Německu.

K hovoru používáme kódy, situace je nebezpečná

Jeho otec opravuje hodinky a nemohl pro svého syna udělat víc, než než mu dát nějaké peníze, aby mohl zaplatit pašerákům. Když se jeho rodina rozhodla, že by měl odejít, jeho starší bratr Fares (30) se obával, že by mohl znovu narukoval, a tak souhlasil, že půjde s ním.

Fares vysvětluje, že jako nezletilý nemůže Hamouda podepisovat žádné dokumenty, což mu komplikuje situaci, protože musí řešit proces spojený s žádostí o azyl za oba dva. Už za měsíc se to ale změní, Hamouda bude mít 18 let.

„Stýská se mi po mých rodičích - to je to, co mi chybí," řekl. „Můj bratr se o mě teď stará. Snaží se mi nahradit rodiče, ale není to to samé," vysvětluje mladý uprchlík. Jen před několika dny přišla zpráva z Aleppa, že bomba zasáhla jednu z tamních nemocnic, která leží jen kousek od jejich domu. Pravidelně proto oba muži volají z Německa domů, aby se přesvědčili, že jsou jejich příbuzní v pořádku.

„Je to tam nebezpečné," řekl Hamouda, který požádal, aby jeho rodina nebyla blíže jmenována. „Nemůžeme spolu příliš mluvit po telefonu, můj otec používá kódy k vysvětlení, situace není dobrá. Vyhýbáme se mluvení o všech detailech," říká Hamouda.

Když jezdí vlakem přes Hamburk do školy, občas vidí rodiče s jejich dětmi. To v něm vyvolává smutek. „Když vidím lidi v mém věku se svou rodinou, je mi z toho smutno. Bez rodičů je to těžké. Pokud se situace uklidní, půjdu zpátky," dodává.

Témata:  uprchlíci Sýrie Německo

Aktuálně se děje

24. dubna 2024 21:41

Hamás ukázal rukojmího na videu. Zmocnil se ho na festivalu

Teroristé z palestinského hnutí Hamás ve středu zveřejnili video s jedním z rukojmích. Podle médií jde o izraelsko-amerického mladíka, kterého se militanti zmocnili na festivalu. V rámci války v Gaze má brzy následovat další fáze - izraelská ofenziva do Rafáhu. 

Zdroj: Lucie Podzimková

Další zprávy