Uprchlíci v Evropě trpí hůře než zvířata? Mají 10 vteřin na toaletu a k jídlu hrst rýže, aktivisté bijí na poplach

Pan Mohammad Harb (49) trpí vzpomínkami na pobyt a mučení v syrském vězení. Na těle má stále stopy po bití gumovou hadicí a ve tváři popáleniny od cigaret, které o něj hasili jeho mučitelé. „Nemohu na to zapomenout," řekl Harb ABC News. „Stále slyším hlasy lidí prosících o milost. Stále slyším prosby, aby už skončili s mučením.“

Stejně jako tisíce dalších, kteří uprchli do bezpečí, čeká pan Harb na ostrově Lesbos, zda mu bude udělen azyl. Stejně jako on se tisíce dalších pokouší vyrovnat se svými traumaty a psychickými problémy. Nároky na pomoc jsou však tak velké, že humanitární organizace zabývající se touto pomocí, jsou absolutně přetíženy.

"Vidíme obrovský nárůst psychiatrických případů, s nimiž se musíme vypořádat," říká Grigoris Kavarnos, psycholog Lékařů bez hranic, který pracuje s uprchlíky a migranty na Lesbu. Lékaři bez hranic museli v nedávné době přestat přijímat nové pacienty. Jejich psychiatrické pracoviště dosáhlo plné kapacity a další stovky lidí byli na čekací listině.

Někteří pacienti, kteří jsou oběťmi sexuálního násilí nebo mučení, mají tak velké problémy, že nejsou schopni vydržet v přeplněné čekárně.  Lékaři bez hranic byli v březnu nuceni rozšířit své kapacity, aby mohli přijímat další pacienty.  Organizace pracuje s místními psychiatry, ale nyní zaměstnává i vlastního psychiatra na plný úvazek. Narůstá počet pacientů, kteří trpí psychiatrickými problémy, jako je klinická úzkost a deprese.

U mnohých pacientů se rozvíjí psychiatrické stavy, nejen kvůli tomu, co utrpěli ve své domovině, ale i tomu co zažili během svého útěku a také kvůli tomu, co zažívají nyní v uprchlických táborech. „Je to zde jako ve vězení, a nejistota zda dostanou azyl, je obrovská. To se podepisuje na jejich psychickém stavu,“ potvrzuje Kavaros. Většina pacientů trpí posttraumatickým stresem. Příznaky jsou úzkost, noční můry nebo nespavost.  Když se stav zhorší, nastupuje hluboká deprese nebo dokonce halucinace.

Harb žije v malém stanu v olivovém háji u tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos. Když byl ve vězení v Sýrii, sdílel kopku s padesáti lidmi. Na vykonání potřeby měl jednou denně 10 vteřin. Každých 16 hodin jim stráže přinesly kousek chleba nebo hrst rýži, vzpomíná Harb.  Kvůli zážitkům z vězení není schopen žít v přeplněném uprchlickém táboře. Ten je tak přeplněný, že mnozí musí sdílet stany s cizími lidmi, od kterých jsou odděleni jen kusy látky.

Místo toho se Harb rozhodl zůstat ve vlastním malém stanu mimo tábor mezi olivovníky. Neví, jak dlouho tam bude. Trauma z minulosti v kombinaci s nejistotou z budoucnosti způsobují v jeho případě velmi odlišné reakce. „Někdy jsem absolutně apatický, jindy až příliš emocionální,“ popisuje Harb své stavy, „Jsou situace, které mě tak rozruší, že nemohu reagovat. Někdy zase reaguji se vztekem. Brečím. Cítím bolest a mám křeče."

Poblíž Harbova stanu táboří skupina uprchlíků z Jemenu. Jedním z nich je Chálid, 30 letý homosexuál z Adenu. Stejně jako Harb, tvrdí že mu jeho úzkost neumožňuje, aby žil uvnitř tábora Moria nebo sdílel svůj stán s ostatními. Za 100 eur si proto koupil vlastní. Vloni v červnu byl Chálid na pláži ve svém rodném městě se svým přítelem. Zatímco Chalid šel koupit zmrzlinu, maskovaní muži z jedoucího auta jeho přítele zastřelili. „Představte si, že vám zabili nejdražšího člověka v životě," vypráví Chálid, který požádal, aby nebylo zveřejněno jeho příjmení. "Kdyby mě chytili, tak by mě taky zabili. Raději jsem utekl. "

Chálid věří, že jeho přítel byl zabit extrémisty, kteří se úmyslně zaměřují na homosexuály žijící v Jemenu. Po vraždě Chálidova přítele i jemu vyhrožovali smrti. Jednoho dne našel na svém autě balíček. Uvnitř byla kulka a papír s výhrůžkou: „Příště to budeš ty." To jej donutilo opustit jeho zemi. Koncem října byl propašován do Omanu, pak odcestoval do Íránu, ze kterého se vydal do Turecka.

Odtud se spolu s asi 50 dalšími uprchlíky na člunu po 15 hodinové plavbě v prosinci dostal na Lesbos."Kdybych byl doma v bezpečí, zůstal bych," řekl. "Bezpečnost je pro mě nejdůležitější." I přesto, že by měl být v bezpečí, stále cítí strach a úzkost. V noci nespí: „Bojím se tmy. V noci se snažím nehýbat. Jsem příliš vystrašený. Představuji si, že slyším zvenku zvuky, nebo že mě někdo sleduje. Nemůžu se zbavit těchto pocitu. "

Naproti jeho stanu je uprchlický tábor Moria.  Někdo sprejem napsal nad jeho vchod "Vítejte ve vězení". Celý je obehnaný ostnatým drátem. Dříve byl záchytným zařízením pro odmítnuté žadatele o azyl.  Zde lidé žijí ve velkých společných stanech nebo kontejnerech. Dvaceti sedmiletá Majdolin, bývala v Sýrii kadeřnice. Dnes s rodiči žijí v jednom z kontejnerů. Ten mají společný s několika dalšími rodinami. Do kontejneru se na zem vejdou jen tři velké matrace.

„Nemohu zde spát. I když jdu spát pozdě, vstávám brzy. Jsem hašteřivá.“ S rodiči uprchla z Aleppa. Rodiče jsou nemocní. Podařilo se jim získat lepší místo v uprchlickém zařízení v Aténách. Dívka však s nimi jít nemohla. Vzhledem k tomu, že se pokusila několikrát o sebevraždu, zůstali s ní. "Cítím se provinile, protože moji rodiče mohou odejít a zůstali se mnou," říká Majdolin. "Cítím, že můj život je prázdný. Tady není co dělat. Připadá mi, jako bych byla ve vězení."

Tábor Moria je skutečně neutěšené místo. "Tady nic nejsem," stěžuje si Majdolin. "Je zde spousta násilí. Neexistuje žádná bezpečnost. Vyřízení azylu tvá velmi dlouho. A nemůžete dělat nic, abyste se zabavili. Není tu co dělat. Nejhorší je špína. Nemůžete se osprchovat nebo použít toaletu kvůli špíně. Tím doopravdy strašně trpím. " Minulý měsíc označila OSN sprchy a latríny v táboře za místa kam by se ženy a děti neměli chodit bez doprovodu. Majdolin  by se ráda připojila k bratrům, kteří žijí v Rakousku. „Až jednou odsud odejdu, tak pro mě začne budoucnost,“ doufá Majdolin, „ale tady pro mě žádná není.“

Témata:  uprchlíci,  Řecko,  Sýrie