Útok na poslance AfD: Německo se dostává do skutečného chaosu

„Boj proti nenávisti nenávistí znamená vítězství nenávisti. Nazi raus, ale pouze za použití ústavních metod,“ vyjádřil se spolupředseda Zelených Cem Özdemir. Podprahové vyznění je jasné. Násilí je špatné, ale oběť si svým chováním za něj může fakticky sama. Proti Zelenému politikovi se postavil nejen předseda AfD Alexander Gauland, ale překvapivě i mnozí politici z jiných stran. Spousta z nich si uvědomuje, že v Německu potichu vyrostlo silné levicové radikální hnutí.

Překvapivě, radikální levice byla vždy silnější v západní části Německa. To bylo dáno i tím, že soudruzi z NDR vyhnali na západ nejen celou řadu ještě radikálnější soudruhů, ale i tím, že podporovali levicově zaměřenou mládež, která se zhlédla v radikálním socialismu či dokonce v maoismu. Plody tolerance k těmto hnutím byly krvavé. Radikální levičáci z organizace Frakce rudé armády rozpoutali v roce 1970 vlnu teroru, která trvala bezmála 30 let.

Když v roce 1998 RAF ohlásila ukončení své činnosti všichni si oddechli. Bylo po nebezpečí. A tento falešný pocit bezpečí ukolébal i úřady. Ty se místo toho zaměřily, a je třeba podotknout zcela oprávněně, na neonacisty. Radikální pravice tehdy zvedala hlavu a Německo zasáhla vlna rasově motivovaných vražd. Levicové organizace se navíc silně proti neonacistům vymezovaly a v očích státu se tak staly státotvornými prvky. Na levicové nebezpečí se v Německu prakticky zapomnělo.

Zlom znamenal úspěch AfD, rok 2015 a migrační krize. Mladí radikální levičáci, často dnes už zapojení v mládežnických organizacích SPD, Die Linke a Zelených, se jasně postavili za kroky kancléřky Angely Merkelové a tvrdě se pustili do protimigrační AfD. Ani jedno nebylo establishmentu proti srsti. Ostatně všechny strany v Bundestagu se proti AfD vyjadřovaly poměrně tvrdě a padaly často skutečně tvrdá slova bez servítků. A často byla přestřelená. Mnozí členové AfD mají nepochybně rozporuplnou minulost a kontraverzní názory, ale srovnávat AfD s NSDAP je nepochybně přestřelené a nespravedlivé.

Problém byl v tom, že „podpora“ radikální levice se neustále „zintenzivňovala“. Původní akce proti AfD představovaly malé nenásilné protidemonstrace, kde nejen radikálové dávali najevo odpor proti nemilované pravicové straně. To radikálům ovšem nestačilo a protesty začaly eskalovat. Brzy se demonstrace změnily z nenásilných v násilné a začaly se objevovat věci jako uličky hanby pro nově zvolené zastupitele AfD nebo vyhánění pravicových politiků z veřejných míst, tak, jak se stalo na Štědrý den poslanci AfD v Mnichově, kdy byl levicovými aktivisty vyštván z kina.

Eskalace akcí levice probíhala až za podivné pasivity státu. Policie, která byla na místě, byla k násilnému chování levicových radikálů netečná a soudy je často i za násilné činy propouštěly s pokutou nebo podmínkou. Sebevědomí a pocit nedotknutelnosti radikálům narostlo do nebeských výšin. Po celém Německu se například objevují případy, kdy jsou zdemolovány sály, hotely nebo restaurace, kde se mají setkat členové AfD nebo radikálům nesympatických organizací. Objevily se také útoky proti kancelářím AfD a útočnici, i když byly identifikování, jako po pumovém útoku v saském Doblínu před několika dny, byly úřady propuštěni.

Čím dál více se ukazuje, že radikálové jsou dobře organizováni a připraveni vyrazit na zteč. Před koncem roku byla například v Berlíně provedena razie proti několika bytům, kde měli radikálové připraven nebezpečný materiál. Útok na Magnitze by mělo být pro Německo budíčkem. Nebezpečím pro demokracii nejsou jen hnědí radikálové, ale i ti rudí, kteří násilí vůči ostatním tak rádi skrývají za vznešené a bohulibé myšlenky, boj za svobodu a antifašismus.

Proti oběma radikálním pólům politického spektra se musí stát jasně vymezit. Obě jsou pro něj a demokratickou formu vlády nebezpečím. To Německo nepochopilo a levičáky podcenilo. Po útoku na politika AfD musí proti levicovým radikálům tvrdě zasáhnout. Pokud se tak nestane, je jen otázka času, kdy si jejich politické řádění vyžádá lidské životy. A v takovém případě krev nebude jen na rukou radikálů, ale i laxních úřadů.    

Témata:  AfD ,  Angela Merkelová,  Německo,  antifašisté,  Konzervativní unie CDU/CSU