Macronova hysterie? Itálie si s Francií vyřizuje účty

Ne. Do žádné války nevstoupily, a ani do žádné války nevstoupí. Přesto bychom měli zaznamenat, že zvýšená nervozita zejména na francouzské straně připomíná, že stav prezidentství Emmanuela Macrona, jež provází již 13. dějství vzpoury hnutí „žlutých vest", vysílá stále silnější zprávy o ztrátě své legitimity. A právě „žluté vesty" se staly tím tématem, které rozbouřily diplomatické vody. Luigi Di Maio, místopředseda vlády a předseda Hnutí 5 hvězd (M5S) se vydal se svými spolupracovníky na setkání s jedním z těch, kteří bývají označování za „mluvčí".

„Přeshraniční setkání" třetího druhu

„Setkali jsme se s lídrem žlutých vest Cristophem Chalençonem a s kandidáty do evropských voleb ze seznamu RIC (Shromáždění občanské iniciativy) Ingrid Levavasseurové," napsal na Facebooku Di Maio. A dodal fotku na twitteru. Ano, přesně to se stalo. Chyběla sice Ingrid, ale Christophe nechyběl. Levavasseurová navíc vydala zvláštní zprávu, že se ani s Di Maiem setkat nechtěla. Zato Chalençon, o němž se již dříve spekulovalo, že by utvořil vlastní kandidátku, nechyběl.

Abychom si to rozlišili: Chalençon nikdy nevyzýval k „divokému útoku" na Élysejský palác (to spíše patří do výzbroje jeho kolegy z hnutí Érica Droueta), pouze mluvil o převratu a vyzval generála Pierra de Villierse, kterého loni Macron odvolal, aby se chopil úřadu prezidenta. To vypadá jako „silný kafe", ale jsou to v našem mediálním věku „jenom slova", princi!

Dnes se vedou, to ví i dítě, především slovní války. A kdybychom tu neměli precedens roku 1940, patrně by mluvčí Quai d´Orsay, kde sídlí ministerstvo zahraničních věcí, tak hbitě nepřiskočil, aby nevydal proti Di Maiovi a jeho italské skvadře expresivní prohlášení. „Tato nová provokace je nepřijatelná mezi sousedními zeměmi a partnery v lůně Evropské unie," stojí v prohlášení. A proč? „Pan Di Maio vykonává vládní pravomoci, a měl by dbát na to, aby nezasahoval svými inherencemi opakovaně do našich oboustranných vztahů, na nichž mají zájem Francie, stejně jako Itálie," vysvětlil mluvčí.

Drama, nebo bouře ve sklenici vody? Hranice jsou přece v Schengenu otevřené, a každý si může jezdit kam chce, a stýkat se s kým chce, dokonce dělat i byznys, no ne? A tady přece vůbec nejde o nějaké „zasahování do vnitřních záležitostí", a to jenom proto, že „žluté vesty" občas namalují nějaký ten tag (na Vítězný oblouk, pravda) nebo žádají po Macronovi demisi. Předseda M5S nabídl „žlutým vestám" spolupráci a nabídl jim dárek v podobě platformy Rousseau, pojmenované po jistém, ne nevýznamném filozofu, jinak také autoru „společenské smlouvy". Říká se tomu slovníkem eurofederalistů „participativní demokracie". Asi jen pro někoho...

Nechtějí nakonec „žluté vesty" uzavřít se „žlutými hvězdami" nějakou tu barevnou „přeshraniční koalici" třetího druhu? Ano, přesně o to jde, a stoupenci „transnacionální kandidátky", která neprošla Evropským parlamentem, jakým byl přece sám Macron, by neměl být na nervy, když někdo tu spolupráci uskutečňuje neformálně. O to vlastně jde, Macron má rád formální postupy, ať již je řeč o diskusi, nebo jen o setkáních. Ale Evropa se přece rodila po válce na neformálním základě!

Pohrdání, staré rány a úklony k mocným

Když se před měsícem setkal prezident Macron s kancléřkou Angelou Merkelovou, měl plná ústa „příhraniční spolupráce" a filozof Rousseau by možná plakal, kdyby slyšel, v čem si mohou Němci a Francouzi být blízcí, po 70 letech od konce války. To mezi Římem a Paříží to dnes vypadá jinak, než mezi Paříží a Berlínem. Tam, kde se Macron klaní a líbá ruku, jinde prostě má jen mravoučná kázání o „nacionalistické lepře".

Protože to byl právě on, který se svými „nevymáchanými ústy" otřel o italské představitele, kteří mu nemusí ideově vyhovovat, ale mají mnohem vyšší legitimitu, než právě on. Macron, Di Maio (i Salvini, abychom nezapomněli na Ligu), byli zvoleni legálně. Nebyl to žádný puč. A v Evropě se chovají trochu jinak, ale nemluví dvěma jazyky pokrytců. Nemusím souhlasit se vztahem italské vlády vůči uprchlíkům a jejich (ne) přijímání, ale byl to právě Macron, který odmítl přijmout lodě, které si musela Itálie na vlastní kůži vylovit a postarat se o ně z celého Středozemního moře.

Nedávné zadržení levicového „proletářského bojovníka" Cesare Battistiho v Brazílii, a deportovaného šupem do Itálie na Sardinii, připomnělo, že tomu bývalo mezi Francií a Itálií někdy pěkně ostré, a nešlo pouze o slovní výměny. Bývalá socialistická sfinga François Mitterrand si do své smrti zakládal na tom, že na jeho území může pobývat někdo, kdo v rámci svého boje zabil hned čtyři lidi v rámci „výbušných let". Skoro dostal francouzské občanství, protože získal širokou podporu i mezi francouzskými intelektuály typu filozofa Bernarda-Henriho Lévy, který má dnes, mon dieu, tolik strachu o budoucnost Evropy. Tehdy neměl, tehdy ji chtěl snad mít proletářskou?

Francie by měla přestat okřikovat Itálii jako nějakého méně vyspělého žáčka, a zamést si před vlastním prahem. Pohrdání a starých ran je na obou stranách dosti. Hysterická reakce Quai d´Orsay, které odvolala svého velvyslance, totiž působí značně zpolitizovaně. Di Maio, ani Matteo Salvini se netají tím, že by rádi spojily své evropské síly na svých kandidátkách do Evropského parlamentu. Nedělá snad totéž Macron, když pokřikuje na Viktora Orbána? Jistě, jeho jupiterská úroveň se nemůže probrat, když někdo vstoupí do Francie. Tak proč nezavře hranici?

Jedna věc je kázat vodu, a pít víno. Jeho tzv. občanské debaty přece rovněž (za peníze daňových poplatníků) neusilují o nic jiného, než si udělat před volbami reklamu, jak to myslím s občany dobře, že s nimi vybraně diskutuji v košili s ohrnutými rukávy. Ano, děje se tak v radničních salónech nebo vybraných třídách, na vybraných místech a s vybranými lidmi.

Témata:  Emmanuel Macron,  Francie,  Itálie,  komentář,  Luigi Di Maio,  Hnutí pěti hvězd