Město je podle Lefeuvra výrazně větší, jeho obyvatelé mladší, vzdělanější a s přístupem k informacím a k sociálním sítím. Pro Tálibán bude podstatně těžší je přesvědčit nebo přemoci, než v roce 1996, uvádí list 20 Minutes.

Tálibán se v posledních dnech zmocnil poloviny provinčních metropolí a kontroluje většinu severu, západu a jihu země. Podle Lefeuvra tentokrát islamisté zvolili jinou strategii ve srovnání s obdobím 1994 až 1996. Na její přípravu měli několik měsíců od oznámení západních spojenců o stažení jejich vojsk. Zatímco v devadesátých letech Tálibán začal obsazením jihu a východu země, kde žijí převážně Paštunové, z jejichž řad je i většina původních členů Tálibánu, tentokrát se hnutí rozhodlo vydat se nejprve do oblastí, které jim primárně tolik nakloněné nejsou. Na severu žijí zejména Uzbeci, Tádžikové a Turkmeni a dal se proto očekávat větší odpor. Paštunské provincie jsou v tuto chvíli poslední, které Tálibán oficiálně nedobyl, řekl Lefeuvre strategii stanici France info.

"Pod kontrolou státu zůstává už jen střed Afghánistánu. Zbytek, paštunské osídlení na východě a na jihu, odkud pocházejí členové Tálibánu, je již téměř jejich," uvedl Lefeuvre.

Postup Tálibánu Afghánistánem je podle Lefeuvra vyjma několika významných ozbrojených střetů hladký a rychlý, v 80 procentech se afghánská armáda vzdává bez boje. Vládní jednotky jsou méně početné a jsou od sebe vzdálené, což přispívá k obavám vojáků, míní Lefeuvre. Jejich zbraně a vybavení, které jim poskytli Američané, padají do rukou Tálibánu. V neděli, po ovládnutí města Zarandž, uspořádali islamističtí bojovníci spanilou jízdu na amerických vojenských vozech Humvee.

Někteří kmenoví vůdci před jednáním s Američany dávají přednost dohodě s Tálibánem, protože se jim představitelé hnutí zdají být bližší a mají pocit, že s nimi v budoucnu vždy nějak dohodnou, tvrdí Lefeuvre. Pověst spojeneckých i afghánských vojáků v posledních letech také utrpěla, protože po výrazném zeštíhlení zahraničního kontingentu v roce 2014 se útoky proti Tálibánu odehrávaly zejména ze vzduchu, což způsobilo četné civilní oběti.

Pro místní obyvatele, z nichž 75 procent žije na venkově spíše tradičním způsobem života, není zavedení islámského práva šaría, jak chce Tálibán, nijak šokující. Islamistický právní řád budí obavy zejména mezi vzdělanějšími a modernějšími obyvateli větších měst, řekl Lefeuvre listu 20 Minutes. V roce 1996 žily například v Kábulu dva miliony převážně starších obyvatel, dnes má město pět milionů obyvatel a zhruba polovině je méně než 30 let.

"Dohoda z Dauhá vydláždila cestu pro Tálibán: Amerika je v terénu bezmocná, NATO je nuceno odejít. Toto není mírová dohoda," je přesvědčen Lefeuvre a naráží tak na dohodu z února 2020, která podle něj jednoznačně vyznívá ve prospěch Tálibánu, který získal mnohé záruky výměnou za bezvýznamné podružné přísliby.

Americký prezident Donald Trump v prosinci 2018 oznámil zmenšení vojenského kontingentu v Afghánistánu na polovinu do tří měsíců, v čemž spatřil svou příležitost k uchopení moci Tálibán, který v letech 1996 až 2001 vládl ve třech čtvrtinách země. Podle Lefeuvra bylo jasně vidět, že Trump chce jen dostat domů své vojáky, aby vylepšil svůj obraz před prezidentskými volbami. Američané se v dohodě zavázali propustit 5000 vězněných bojovníků Tálibánu a jménem 39 spojeneckých zemí slíbili stažení všech zahraničních vojsk z Afghánistánu. Výměnou měl Tálibán nechat vojska odejít, což Lefeuvre považuje za drobný ústupek.

Tento týden v pondělí afghánský prezident Ašraf Ghání pozval na schůzku do prezidentského paláce vojenské vůdce z řad mudžahedínů, kteří úspěšně bojovali se Sovětskou armádou a dodnes mají početné soukromé milice. Ghání jim podle Lefeuvra slíbil zbraně, pokud budou bojovat proti Tálibánu. Tito váleční vůdci ale rozhodně nejsou jednotnou národní armádou a jejich zapojení má velmi rozličné motivace, často neslučitelné. V roce 1992 tyto neshodly uvrhly zemi do občanské války, připomíná analytik.

Jedním z mála kladů současné situace je podle něj proměna Tálibánu, který už není jen radikálním hnutím bojovníků, ale také diplomatickou silou se zastoupením v několika zemích a partnerem při mnoha jednáních. Podle Lefeuvra proto není v zájmu hnutí, aby jeho lidé unášeli ženy a nutili je ke svatbám nebo aby popravovali zajatce na dobytých územích. Naopak se hnutí nejspíš bude snažit postupovat metodami, které budou pro mezinárodní síly podstatně přijatelnější, aby mohlo být v budoucnu rovnocenným partnerem pro jednání.