Velmoci uznávají teroristické státy. Situaci můžeme zachránit, když neztratíme morální kompas

Rusko se stalo první zemí, která oficiálně uznala vládu hnutí Tálibán v Afghánistánu. Stalo se tak téměř čtyři roky poté, co islamistické hnutí v srpnu 2021 ovládlo hlavní město Kábul a převzalo moc v zemi po chaotickém stažení amerických a spojeneckých sil. Informovala o tom britská stanice BBC.

Tálibán vznikl v první polovině 90. let minulého století v Afghánistánu mezi paštunskými studenty islámských škol, především na jihu země. Jeho vznik je úzce spojen s občanskou válkou po odchodu sovětských vojsk v roce 1989 a s podporou Pákistánu. V roce 1996 se hnutí poprvé dostalo k moci a zavedlo tvrdou verzi islámského práva šaría. Po útocích z 11. září 2001 a následné americké invazi bylo svrženo, ale v průběhu let obnovilo svou sílu a v roce 2021 opět převzalo kontrolu nad Afghánistánem.

Současně Spojené státy zvažují, že ze seznamu zahraničních teroristických organizací vyřadí syrskou skupinu Hayat Tahrir al-Šám (HTS), uvedla stanice Al-Džazíra. HTS vznikla transformací Fronty an-Nusra, původní syrské odnože teroristické sítě al-Káida. V roce 2016 její vůdce Ahmad al-Šára, známý pod bojovým jménem Abú Muhammad al-Džúlání, oznámil přerušení vazeb na al-Káidu a prohlásil skupinu za nezávislou. HTS dnes dominuje severozápadní Sýrii, zejména oblasti Idlibu, a deklaruje se jako opozice vůči režimu Bašára Asada.

Uznávání vlád, které vzešly z radikálních islamistických hnutí, je riskantní precedent s dalekosáhlými důsledky. Ať už jde o afghánský Tálibán nebo syrskou skupinu HTS, v obou případech se jedná o subjekty, které vznikly na základě ideologického základu – náboženské motivace, touhy po spravedlnosti nebo odporu vůči zahraniční dominanci. Tyto ideje samy o sobě – jako šaría či džihád – nejsou ze své podstaty násilné. V klasickém islámském právu mají specifický historický a duchovní význam.

Problém však nastává v momentě, kdy je jejich výklad podřízen politickým cílům a prosazován násilím. Právě tím se vyznačují teroristické skupiny: nikoliv ideologií samotnou, ale metodou jejího prosazení. Útoky na civilisty, veřejné popravy nebo stínání hlav byly a jsou nástroji šíření strachu – a také ukázkou pohrdání základními normami civilizovaného světa. Příkladem budiž brutalita tzv. Islámského státu, který pod záminkou boží vlády vybudoval v Iráku a Sýrii krutý režim opírající se o systematický teror.

Uznáním vlády Tálibánu Rusko signalizuje nejen pragmatickou diplomacii, ale i ochotu akceptovat jako legitimního partnera subjekt, který systematicky porušuje lidská práva a potlačuje základní svobody. Stejně tak úvahy Spojených států o vyřazení HTS ze seznamu teroristických organizací mohou být motivovány taktickými zájmy v Sýrii, nikoliv skutečnou transformací této skupiny. V obou případech však platí, že diplomacie nesmí legitimizovat násilí jako nástroj moci.

Není opozice jako opozice

Každý autoritářský režim plodí opozici – často donucenou k exilu, ale přesto odhodlanou usilovat o změnu. Platí to pro Sýrii, Jemen, Bělorusko i Rusko. Exiloví politici, občanské iniciativy a nezávislá média hledají cestu, jak zlepšit situaci ve svých zemích skrze diplomacii, osvětu a mezinárodní podporu. Jejich legitimita vychází z úsilí o svobodu, nikoli z násilí. O to nebezpečnější je, když se tyto snahy začnou směšovat s militantními islamistickými skupinami, které se sice tváří jako protiváha diktatur, ale ve skutečnosti je pouze nahrazují jinou formou útlaku.

HTS, který vznikl transformací syrské odnože al-Káidy, se v průběhu syrské občanské války zapojil do mnoha ozbrojených střetů. Ačkoliv úroveň jejich brutalit nedosahuje míry represí režimu Bašára Asada, nelze přehlédnout, že i HTS nese odpovědnost za smrt civilistů. Jejich případná mezinárodní rehabilitace – byť formálně doprovázená taktickým odklonem od al-Káidy – vysílá nebezpečný signál, že násilí může být cestou k uznání.

Podobně Tálibán, který byl po roce 2001 vytlačen z moci a stáhl se do pohraničních oblastí s Pákistánem, nikdy nepřestal fungovat jako destabilizační síla. Navzdory porážce v otevřeném boji si uchoval struktury, vojenskou kapacitu a především – vazby na další extremistické skupiny včetně al-Káidy. Jeho návrat k moci v roce 2021 byl výsledkem vojenského postupu, nikoliv vnitropolitického konsenzu. 

Ve chvíli, kdy stát přestává plnit základní funkce a obrací se proti vlastním občanům, je role opozice zásadní. Exilové struktury bývají připraveny převzít odpovědnost, ale chybí jim to, co mají ozbrojené skupiny: síla. Právě tato asymetrie umožnila hnutím jako HTS či Tálibánu získat kontrolu nad územím, zatímco skutečná opozice zůstává mimo hru.

Problém spočívá v tom, že tyto skupiny nejsou ochotné se o moc dělit. Nepřipouštějí pluralitní politiku, neuznávají jiné aktéry a odmítají základní principy demokratického soužití. Výsledkem je, že země, které ovládnou, se nevrací ke stabilitě, ale propadají se do nových forem represí – často nábožensky odůvodněných, ale o to nemilosrdnějších. Mezinárodní společenství by nemělo podlehnout iluzi, že nahrazení diktatury teokracií znamená pokrok. 

Co má dělat svět?

Spojené státy a Rusko – dvě velmoci s globálním vlivem – dnes podnikají kroky, které legitimizují hnutí s teroristickou minulostí jako politické partnery. Zatímco Moskva jako první oficiálně uznala vládu Tálibánu v Afghánistánu, Washington uvažuje o odstranění HTS ze seznamu teroristických organizací. Obě skupiny přitom nesou odpovědnost za desítky let násilí, zastrašování civilistů a podkopávání základních principů mezinárodního soužití. Jejich režimy vládnou bez mandátu, bez respektu k lidským právům a bez ochoty sdílet moc.

Svět si nesmí dovolit ztratit morální kompas. Uzavírání pragmatických dohod s extremistickými režimy může přinášet krátkodobé zisky – například omezení migračních tlaků, eliminaci některých soupeřů nebo stabilizaci konkrétních území. Ale dlouhodobě podkopává důvěru v mezinárodní právo, marginalizuje exilové opozice a posiluje model vlády silou. Světové společenství musí trvat na tom, že legitimita se nevybojuje kalašnikovem, ale získává se skrze konsenzus, otevřenost a úctu k lidské důstojnosti.

To znamená nepodléhat iluzi, že každá stabilita je lepší než chaos. Znamená to podporovat skutečnou opozici, i když není ozbrojená. Znamená to trvat na podmíněnosti uznání – například požadavkem na inkluzivní vládu, dodržování základních práv a odmítnutí terorismu jako politického nástroje. 

Svět na to má dost nástrojů: od diplomatického tlaku přes rozvojovou pomoc až po sankce. Otázka nestojí, zda zasáhnout – ale zda máme odvahu zasahovat ve prospěch hodnot, které jsme si sami stanovili jako základ mezinárodního řádu. Svět nemůže změnit minulost Tálibánu nebo HTS. Ale může ovlivnit, zda jejich příklad bude výjimkou, nebo nebezpečným precedentem.

Témata:  komentář,  terorismus,  Tálibán,  Afghanistán,  Sýrie,  Rusko,  USA