Gulagy: Peklem koncentračních táborů v SSSR prošlo až 18 milionů vězňů

Podle výnosu Rady Lidových komisařů z počátku dubna 1930 byla úkolem nápravně-pracovních táborů "ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací". Název gulag, který se začal objevovat již od roku 1930, je zkratkou Hlavní správy nápravně-pracovních táborů a později Hlavní správy táborů (Glavnoje upravlenije lagerej), která spadala pod Lidový komisariát vnitra SSSR (NKVD).

Pracovní tábory začaly být budovány již v roce 1919. První z nechvalně proslulých vězeňských táborů byl založen v bývalém pravoslavném klášteře na Soloveckých ostrovech, které leží v Bílém moři u severních břehů evropské části Ruska. Nově nastolený bolševický režim do táborů začal deportovat nejen zločince, ale i politické vězně a domnělé či skutečné nepřátele režimu. Hrůzy Soloveckého tábora zvláštního určení (SLON) i dalších následných zařízení obdobného druhu naplno odhalil ve svém nejslavnějším díle Souostroví Gulag ruský spisovatel a disident Alexandr Solženicyn, který okusil na vlastní kůži nelidskost sovětského režimu.

Odhady historiků uvádějí celkový počet vězňů Gulagů na 15 až 18 milionů, z toho kolem osmi milionů za vlády Josifa Stalina, který byl u moci od roku 1927 až do své smrti v roce 1953. Nejméně 1,5 milionu vezněných pobyt v táborech nepřežilo. Oběťmi sovětských gulagů nebyly jen národy SSSR, ale i občané dalších zemí.

Podle Jana Dvořáka z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se perzekuce sovětským režimem dotkla asi 25.000 lidí z bývalého Československa, zhruba polovina osob sovětské represe nepřežila. Většina z tohoto počtu prošla gulagem, do celkového odhadu Dvořák počítá i popravené či vysídlené osoby.

V gulazích se ocitli například příslušníci české menšiny žijící v Sovětském svazu nebo většina uprchlíků před nacismem, kteří byli v Sovětském svazu odsouzeni za nelegální přechod hranic, pobyt na sovětském území bez potřebných dokladů, za špionáž i protisovětskou činnost. Jen za války to bylo okolo 8000 uprchlíků z Podkarpatské Rusi a 2000 z českých zemí. Část Čechů, kteří gulagy přežili, byli poté propuštěni do československé jednotky a zúčastnili se po boku Rudé armády bojů proti nacistům. Počet perzekuovaných s přímým vztahem k dnešní České republice činí podle Dvořáka 4150 osob, z nichž asi 2150 na následky perzekuce zahynulo.

Tábory řídilo asi 50 táborových správ, pod které spadalo nejméně 476 táborových komplexů. V nich bylo sdruženo dohromady asi 30.000 táborů nacházejících se ve všech časových pásmech rozlehlého sovětského impéria.

Otrocká práce vězňů byla využívána na těžbu dřeva, práci v dolech či na různých gigantických stavbách jako byly Bělomořský kanál, Moskevsko-volžský kanál, přehrady, silnice nebo železniční trati, včetně známé Bajkalsko-amurské magistrály (BAM). Pracovalo se v nelidských podmínkách, nedílnou součástí života vězněných byl hlad, otřesné hygienické podmínky, nemoci, kruté tresty a v některých místech i mráz dosahující desítky stupňů pod nulou.

Po smrti diktátora Stalina v roce 1953 počet vězňů výrazně poklesl a oficiálně byly gulagy zrušeny v roce 1960. Ovšem i poté existovala řada pracovních kolonií, kde byli drženi i sovětští disidenti.

K známým vězňům gulagů patřil kromě Solženicyna například ruský vědec a disident Sergej Kovaljov, šéf sovětského dobývání kosmu Serhij Koroljov, bývalý izraelský premiér Menachem Begin, někdejší sovětský disident Vladimir Bukovskij nebo váleční veteráni Jan Plovajko, Emil Boček a další čeští hrdinové a vlastenci.

V roce 2016 začalo fungovat virtuální muzeum Gulag Online, které mapuje a dokumentuje s využitím 3D animace opuštěné tábory v bývalém Sovětském svazu. Čtenářům je dostupné v češtině, angličtině, ruštině, polštině a maďarštině. Na projektu spolupracují pracovníci ÚSTR, kteří se s organizací Gulag.cz výzkumu věnují od roku 2008.

Témata:  Sovětský svaz,  Josif Stalin,  gulag