Okupace Gazy jako nevyhnutelné vyústění: Izrael jedná v logice více než půl století trvajícího arabsko-izraelského konfliktu

Izrael v neděli večer schválil plán na výrazné rozšíření vojenské ofenzivy proti teroristické skupině Hamás v Pásmu Gazy. Podle informací serveru Times of Israel dokument počítá s dobytím Gazy a následným udržením území pod kontrolou izraelské armády.

Podle nejmenovaného izraelského představitele „bezpečnostní kabinet schválil návrh na obnovení dodávek pomoci do Gazy a zároveň na revizi mechanismu, aby se minimalizovalo zneužívání zboží hnutím Hamás ve prospěch svých členů“. Tentýž zdroj zároveň uvedl, že plán byl schválen jednomyslně kabinetem vedeným premiérem Benjaminem Netanjahuem. Výjimku tvořil pouze ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, který se proti návrhu postavil.

Podle dostupných informací má být plán realizován až po plánované návštěvě amerického prezidenta Donalda Trumpa na Blízkém východě, která se očekává během příštího týdne. „IDF převezme kontrolu nad územím v Gaze, přesune civilní obyvatelstvo na jih, zaútočí na Hamás a zabrání teroristické skupině převzít kontrolu nad humanitární pomocí,“ shrnul náčelník generálního štábu izraelské armády Eyal Zamir.

Izraelská veřejnoprávní televize Kan k tomu dodala, že operace začne v „nespecifikované oblasti v Pásmu“ a následně se rozšíří do dalších částí. „Intenzivní boje budou podle očekávání pokračovat několik měsíců,“ informovala stanice.

Plán tak jasně signalizuje, že Izrael neusiluje pouze o vojenské oslabení Hamásu, ale i o trvalejší kontrolu nad vývojem v Gaze – vojensky, správně i humanitárně.

Díváme se na přímé dopady Šestidenní války

Abychom porozuměli současnému dění v Gaze – včetně izraelského plánu „dobytí a udržení území“ – je nutné vrátit se k červnu 1967. Šestidenní válka tehdy dramaticky přetvořila nejen fyzickou mapu Blízkého východu, ale i právní a strategický rámec, ve kterém Izrael operuje dodnes. Tato válka je přímým historickým a právním předobrazem současného aktu.

Napětí mezi Izraelem a arabskými státy dosáhlo na jaře 1967 bodu varu. Egyptský prezident Gamál Násir v květnu nejprve nařídil stažení jednotek OSN ze Sinajského poloostrova, čímž zrušil křehký status quo zavedený po Suezské krizi. Následně uzavřel Tiranskou úžinu, čímž Izraeli fakticky zablokoval námořní přístup do Rudého moře.

Tento krok byl izraelskou vládou interpretován jako casus belli neboli důvod k válce. Paralelně Egypt uzavřel vojenské pakty se Sýrií a Jordánskem, čímž vznikl koordinovaný blok sousedních arabských států, který byl Izraelem vnímán jako bezprostřední existenční hrozba.

V reakci na tuto situaci zahájil Izrael 5. června 1967 preemptivní vojenský úder. Prvním cílem bylo egyptské letectvo – během několika hodin bylo prakticky zcela zničeno ještě na zemi. Tento strategický úspěch otevřel cestu k rychlé pozemní ofenzivě na třech hlavních frontách.

Na jihu izraelská armáda bleskově obsadila celý Sinajský poloostrov a během tří dnů postoupila až k Suezskému průplavu. Na východě, poté co se do konfliktu aktivně zapojilo Jordánsko, Izrael dobyl Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma. Na severu pak izraelské síly převzaly kontrolu nad strategickými Golanskými výšinami, které do té doby držela Sýrie. Současně přešlo pod izraelskou kontrolu i Pásmo Gazy, dosud spravované Egyptem.

Šestidenní válka tak zásadně přetvořila geopolitickou mapu Blízkého východu. Územní zisky – Sinaj, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém a Golanské výšiny – představovaly trojnásobek původní izraelské rozlohy. Důsledky tohoto konfliktu jsou přímé a trvalé. Tvoří právní, politický i vojenský základ pro dnešní realitu izraelské okupace a ofenziv, včetně současného plánu na znovudobytí a udržení Gazy.

Konflikt trval pouhých šest dní, ale geopolitické důsledky přetrvávají více než půl století. Izrael se stal vojensky dominantní silou regionu a obsadil území trojnásobně přesahující jeho původní rozlohu.

Právě Pásmo Gazy, které Izrael v roce 1967 získal od Egypta, je klíčovým prvkem současného vývoje. I když Izrael v roce 2005 formálně stáhl vojska i osadníky, většina mezinárodního práva ho nadále považuje za okupující mocnost, vzhledem ke kontrolám hranic, dodávek a pohybu osob.

Když nyní izraelský bezpečnostní kabinet schvaluje plán, který má „dobýt Gazu a udržet území“, nejde o novou logiku, ale o přímé pokračování strategie, jež byla zahájena právě Šestidenní válkou. Dnešní izraelský postup, jeho vojenská doktrína i chápání „strategické hloubky“ jsou strukturálně zakořeněny v tom, co válka z roku 1967 umožnila.

Z pohledu mezinárodního práva byl po Šestidenní válce přijat klíčový dokument – rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požadovala izraelské stažení z okupovaných území výměnou za mír. Tento princip „území za mír“ nebyl nikdy plně realizován. Západní břeh, východní Jeruzalém i Golanské výšiny zůstávají pod izraelskou kontrolou dodnes. V Gaze se sice změnila forma přítomnosti, ale faktická kontrola přetrvala.

Současná izraelská ofenziva, pokud bude naplněna v duchu „dobytí a udržení“, bude nejen praktickým pokračováním izraelské vojenské strategie z roku 1967, ale i dalším zpochybněním principů mezinárodního práva, které na tuto válku reagovalo.

Nenávist se jen prohlubovala

Arabsko-izraelský konflikt pokračoval i po roce 1967 a vyvrcholil v říjnu 1973 Jomkipurskou válkou. Egypt a Sýrie zahájily překvapivý útok na izraelské pozice na Sinajském poloostrově a Golanských výšinách, a to symbolicky na nejposvátnější den židovského kalendáře – Jom Kipur. Útok byl vnímán jako pokus o „morální rehabilitaci“ po drtivé porážce v Šestidenní válce v roce 1967. Pro arabské státy šlo o snahu obnovit národní důstojnost, kterou považovaly za pošlapanou.

Ačkoli válka neskončila jednoznačným vítězstvím ani pro jednu stranu, Izrael utrpěl vážné ztráty a poprvé od svého vzniku čelil reálné hrozbě porážky. Výsledkem byl zásadní posun v izraelském strategickém uvažování, protože dosavadní jistota vojenské nadvlády se ukázala jako iluzorní. Tato nová realita otevřela prostor pro diplomacii.

V roce 1978, v rámci amerického zprostředkování, byly podepsány dohody z Camp Davidu mezi Izraelem a Egyptem. Izrael v jejich rámci souhlasil s navrácením Sinajského poloostrova Egyptu výměnou za mírovou smlouvu. Egypt se tím stal první arabskou zemí, která oficiálně uznala existenci Izraele a navázala s ním diplomatické vztahy. Tento průlomový moment výrazně změnil regionální dynamiku a ukázal, že i hluboce zakořeněný konflikt může vyústit v politické řešení – byť pouze dílčí.

Normalizace vztahů Izraele s arabským světem je dlouhodobý a stále neuzavřený proces. Výrazně napjaté zůstávají zejména vztahy se sousední Sýrií, s níž Izrael udržuje mimořádně nepřátelské vztahy a obě země se formálně nacházejí ve válečném stavu.

V tomto kontextu Izrael v roce 1967, během Šestidenní války, obsadil Golanské výšiny, které následně v roce 1981 anektoval – krok, který nebyl mezinárodním společenstvím uznán. Sýrie tyto výšiny považuje za okupované území a dlouhodobě požaduje jejich navrácení jako nezbytnou podmínku jakéhokoli mírového urovnání.

Z izraelského pohledu je však tento požadavek nepřijatelný, neboť by znamenal ztrátu strategické hloubky a kontroly nad klíčovým územím, které umožňuje obranu severního Izraele a přístup k vodním zdrojům. Golanské výšiny tak zůstávají hlubokým bodem sváru, který dlouhodobě blokuje jakékoli diplomatické přiblížení mezi Damaškem a Tel Avivem.

Diplomacie nahrazena asymetrickým konfliktem

Arabsko-izraelské války sice oficiálně skončily, ale stále probíhají – nicméně v asymetrické rovině, kdy se nestátní aktéři střetávají se suverénním státem. Izraelské držení okupovaných území se totiž stalo důkazem trvalé nadvlády, která posílila narativ o nutnosti ozbrojeného odporu.

Palestinci, vykořenění a bez státu, ztratili víru ve schopnost arabských vlád dosáhnout jejich osvobození diplomaticky či konvenčně vojensky. Tím se otevřel prostor pro vznik paramilitárních a teroristických organizací, které nabízely akci místo diplomacie, odpor místo čekání.

Fatah, který se stal hlavní součástí Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vznikl v roce 1959 v Kuvajtu, kde ho založila skupina palestinských exulantů v čele s Jásirem Arafatem. Šlo o první významné palestinské národně-osvobozenecké hnutí, které mělo za cíl ozbrojený boj za osvobození Palestiny, tedy likvidaci izraelské kontroly nad historickým územím Palestiny.

Hamás byl založen v prosinci 1987, konkrétně 14. prosince, na začátku první intifády (palestinského povstání proti izraelské okupaci). Vznikl jako islamistická odnož Muslimského bratrstva v Pásmu Gazy. Jeho zakladatelem byl šejk Ahmad Jásín, slepý kazatel, který se stal jednou z klíčových postav palestinského odporu.

Cílem Hamásu od počátku nebylo jen osvobození Palestiny, ale i zřízení islámského státu na jejím území. V roce 1988 zveřejnil svůj stanovující manifest (Charta Hamásu), v němž odmítl samotnou existenci Izraele a vyzval k jeho zničení ozbrojeným džihádem.

Hizballáh vznikl v roce 1982, a to v reakci na izraelskou invazi do Libanonu v témže roce (Operace Mírová Galilea). Formálně se organizace zformovala v roce 1985, kdy zveřejnila svůj první manifest a jasně deklarovala cíle: ozbrojený odpor proti Izraeli, vyhnání izraelských sil z Libanonu a zřízení islámského státu podle íránského vzoru.

Islámský džihád v Palestině (Palestinian Islamic Jihad, PIJ) vznikl na začátku 80. let, konkrétně v roce 1981 v Pásmu Gazy. Jeho zakladateli byli Fathi Shaqaqi a Abd al-Aziz Awda, dva palestinští islamisté ovlivnění ideologií Íránské islámské revoluce z roku 1979 a učením ajatolláha Chomejního.

Na rozdíl od Hamásu, který vznikl později a časem se zapojil i do palestinské politiky, se Islámský džihád nikdy neusiloval o politickou moc. Jeho cílem je výhradně ozbrojený džihád proti Izraeli, jehož konečným cílem je zničení státu Izrael a nastolení islámské Palestiny. Skupina je menší než Hamas, ale často radikálnější ve svých postojích a operacích.

Tyto organizace, každá svým způsobem, vyplnily vakuum, které zanechala selhávající diplomacie a trvalá izraelská kontrola nad palestinskými územími. Jejich legitimita v očích části arabské a palestinské veřejnosti vychází z přesvědčení, že odpor – byť násilný – je jedinou možnou odpovědí na okupaci, marginalizaci a absenci státní suverenity.

Vznikl tak asymetrický konflikt, v němž na jedné straně stojí vyspělý stát s regulérní armádou a technologickou převahou, na straně druhé rozptýlení nestátní aktéři využívající partyzánské taktiky, terorismus a podporu obyvatelstva jako štít i zdroj legitimity. Výsledkem je vleklá válka bez vítěze.

Témata:  Izrael,  Izraelská armáda,  Gaza