Spojené státy a jejich spojenci zahájili invazi do Afghánistánu po zářijových teroristických útocích na USA. Tálibové tehdy mávali zaťatými pěstmi a nebrali ohled na varování, že nevydají-li šéfa teroristické sítě Al-Káida, která útoky provedla, bude Afghánistán vybombardován do základů.

Několik týdnů od začátku bombardování Tálibán svůj názor změnil, jeho lidé prchli z Kábulu, skupina byla vyčerpaná a na útěku. Koncem listopadu se začali vůdci Tálibánu obracet na Hamída Karzaie, který se brzy potom stal prezidentem. Chtěli se dohodnout. "Byli poraženi, až na amnestii nechtěli nic," řekl Barnett Rubin, který tehdy pracoval v politickém týmu OSN v Afghánistánu.

Mezi Karzaiem a vůdcem Tálibánu mullou Muhammadem Umarem jezdili vyjednávači, Karzai měl představu, že pokud se Tálibán vzdá, nebude už pro něj v budoucím Afghánistánu významná role.

Washington ale chtěl s Tálibánem skoncovat navždy a nebyl žádné dohodě nakloněn. S těmi, co kapitulují, nevyjednáváme, řekl tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld. Umara chtěly Spojené státy zajmout nebo zabít.

Po 20 letech Washington dohodu o ukončení války vyjednal za naprosto jiné situace a ve prospěch Tálibánu. Pro diplomaty, kteří roky usilovali o posílení mise USA a NATO v Afghánistánu, byla loňská dohoda administrativy Donalda Trumpa zradou. Podle některých veteránů války v Afghánistánu si lze stěží představit, že by jednání s Tálibánem v roce 2001 přineslo horší výsledek než to loňské.

"Byli jsme v roce 2001 příliš sebejistí, byla chyba, že jsme odmítli snahu Tálibánu vyjednávat. Mysleli jsme, že Tálibán zmizí a už se nevrátí. Taky jsme toužili po odplatě," řekl bývalý poradce šéfa amerického sboru náčelníků štábů Carter Malkasian. Později projevily Spojené státy stejné sebevědomí a neochotu jednat, a zahájily další válku v Iráku, která se nad očekávání protáhla.

Trump prohlásil, že chce z Afghánistánu armádu stáhnout, a pro jednání s Tálibánem tak jeho administrativa neměla mnoho nátlakových prostředků. Spojené státy v Afghánistánu přišly o 2500 lidí, jejich spojenci skoro o 1000. Válku nepřežilo 240.000 Afghánců, mnozí z nich byli civilisté.

Tálibové zahájili rozhovory silnější než dříve. V Pákistánu i v Afghánistánu do té doby nabírali nové členy, šly jim zisky z obchodování s opiem. Bývalý americký velvyslanec v Afghánistánu Ryan Crocker k zahájení jednání mezi USA a Tálibánem uvedl, že když zjistil, že u toho nebude afghánská vláda, řekl si: "To nejsou mírová jednání, to je jednání o kapitulaci. Šlo o to, aby na nás Tálibán nestřílel, až se budeme stahovat."

Vyjednaná dohoda nezahrnovala zachování práv žen, záruku ničeho, čeho Spojené státy v Afghánistánu dosáhly, ani zábranu vojenského převzetí Afghánistánu. Nebyla to mírová dohoda, poskytla jen vágní slib, že Tálibán bude bránit v budoucnu útokům na USA a jejich spojence. Tálibán nedovolil, aby Al-Káida byla v dohodě označena jako teroristická skupina.

Část diplomatů poukazuje na to, že díky působení v Afghánistánu se podařilo v roce 2011 dopadnout v Pákistánu Usámu bin Ládina, že se dostalo vzdělání k afghánským chlapcům a dívkám, lidé mají mobilní telefony a dokážou se díky sociálním sítím propojit se světem. Z hlediska národní bezpečnosti ale důvod setrvávat v Afghánistánu po bin Ládinově smrti padl.

Po září 2001 ale bylo v USA velké rozhořčení a když se tehdy šéf pákistánské rozvědky Mahmúd Ahmed snažil náměstkovi amerického ministra zahraničí Richardovi Armitageovi vysvětlit, proč a jak Tálibán vznikl a jaká je jeho pozice v Afghánistánu, Armitage ho přerušil slovy: "Ne, historie začíná dnes."

Rumsfeld po čtrnácti dnech smetl Karzaiho pokus o dohodu s Tálibánem a v Německu začala konference o budoucí afghánské vládě bez Tálibánu. Pozvaní byli především Afghánci žijící v zahraničí nebo zástupci velitelů, jejichž počínání vůči civilistům vedlo Tálibán k převzetí moci v 90. letech.

James Dobbins, který byl na konferenci a pracoval s přechodnou afghánskou vládou, si myslí, že tehdy měl být zapojen i Tálibán. "Ty z nich, kdo nabídli kapitulaci, jsme uvěznili v Bagrámu a na Guantánamu. Myslel jsem si tehdy, že byl Tálibán do té míry na kolenou, že se nikdy nevrátí. Ale měl jsem to vědět. My jsme nepochopili ten fakt, že Pákistán sice opustil vládu Tálibánu, ale ne Tálibán: to byl zásadní rozdíl. Takže Tálibán mohl dál verbovat, financovat, cvičit a chystat se zpět do Afghánistánu," řekl Dobbins.