reklama

Cesty mezi koloniemi měly zajišťovat standardizované typy vzducholodí. Projekt byl proto rozdělen. Stavbu jednoho prototypu řídilo přímo ministerstvo a jeho typ R101 proto dostal přezdívku „socialistická vzducholoď“. „Kapitalistickou vzducholoď“ R100 dostala na starost naopak společnost Vickers.

Firma koupila od vlády opuštěnou základnu RAF Howdenu v Yorkshiru za 61 000 liber a v roce 1925 byla zahájena konstrukce a stavba obra nebes. Šéfkonstruktérem se stal Barnes Wallis. Vickers měl se stavbou řadu problému. Do starých hangárů zatékalo a na duralovou konstrukci to mělo špatný vliv a musela být lakována speciální barvou. Konstrukční práce běžely zároveň se stavbou vzducholodi. Navíc ministerstvo na práci vyčlenilo přesnou částku a rozpočet nesměl být překročen.

R100 nebyla v příčném řezu kruhová, jako například Zeppeliny, ale šestnáctihranná. Wallis využil při projektování trupu geodetickou konstrukci. Ta měla vedle klasických nosníků dvě soustavy úhlopříčných výztuh z profilů tvořících prostorovou čtvercovou síť, která zaručovala neobvykle vysokou kroutivou tuhost kostry vzducholodi. 

Vzducholoď byla složena z 11 standardizovaných sekcí. Ty byly spojeny 16 nosníky, které byly tvořeny třemi navinutými duralovými trubkami. Ty byly spojeny s podélným nosníkem, který vedl po celé délce trupu, 15 rámy. Díky tomu byla konstrukce lodi velmi pevná a díky použitému duralu i lehká.

Vzducholoď byla hotova na konci roku 1929. Na délku měla R 100 220 metrů a v průměru 40, 46 metru. Prázdná loď vážila 107 tun. Maximální hmotnost pak byla 159 tun. Vzhledem k tomu, že na výrobu hélia měli v této době patent pouze Američané, Britové se rozhodli použít k naplnění R 100 vodík.  Obsah 15 plynových vaků byl celkem 146 000 metrů krychlových.

Vzducholoď pohánělo šest dvanáctiválců Rolls-Royce Condor IIIB o výkonu 650 koní. Cestovní rychlost vzducholodi byla 81,2 kilometru v hodině a maximálně dosažená s větrem v zádech 131 kilometrů v hodině. R 100 měla 32 nádrží o objemu 30 400 litrů benzinu. S nimi dokázala R 100 uletět 6950 kilometrů.

Pro cestující byl připraven maximální luxus. Vzducholoď neměla hlavní gondolu a vše potřebné pro cestující bylo ukryto uvnitř tělesa. R 100 měla tři paluby. Na nejnižší palubě se nacházely ubikace pro mužstvo, sklad potravin a rádiová místnost. Na střední palubě byly dvě vyhlídkové promenády, společenská místnost s elektrickým krbem, která sloužila i jako jídelna s kuchyní a 18 čtyřlůžkových kajut. Na třetí palubě byla vyhlídková galérie a 14 dvoulůžkových kajut. Vzducholoď mohla maximálně nést 100 pasažérů a 32 členů posádky.

R 100 se poprvé dostala do vzduchu 16. prosince 1929. Testy vzducholodi probíhaly s minimálními problémy. Obr nebes se velmi dobře ovládal a let v něm byl velmi pohodlný. Došlo jen k drobné nehodě, kdy 4. dubna 1930, poryv větru smýkl s R 100 o dveře hangáru přičemž, byl poškozen ocas stroje. Již 29. července 1930 odstartovala R 100 na cestu do Kanady. 5300 kilometrů vzducholoď zvládla za 78 hodin. V Montrealu vzbudila náležitou pozornost a během 12 dní, kdy ve městě kotvila, si ji každý den přišlo prohlédnout kolem 100 000 lidí.

R 100 provedla nad Kanadou několik propagačních letů, při kterých navštívila Ottawu, Toronto a Niagara Falls a 13. srpna se po 57hodinovém letu vrátila do Velké Británie. To byla labutí píseň nejen R 100, ale i celého britského vzduchoplavectví.  „Socialistická“ R 101 byla daleko horších kvalit, ale její tvůrci chtěli dokázat, že „Kapitalistickou“ R 100 překonají letem do Indii. Doletěli pouze do Francie, kde nedaleko Paříže nad ránem 5. října 1930 R 101 havarovala. Na její palubě zahynulo 46 lidí včetně ministra letectví lord Thomsona.

Havárie R 101 posloužila k zastavení celého Imperiálního vzduchoplaveckého programu. Británii těžce zasáhla krize a program byl neúměrně nákladný. Navíc se ukázalo, že daleko praktičtější a levnější jsou létající čluny. Všechny další lety R 100 byly okamžitě zastaveny. V roce 1931 byla R 100 rozebrána na šrot. Daňové poplatníky vyšla 471 113 liber. Za šrot z ní dostala firma Vickers 600 liber… Zrušeny byly i přistávací věže v Montrealu, Ismáilíji v Egyptě a Karáčí v Indii.

Tak neslavně skončil program, který měl spojit celé impérium. Přesto se nakonec o mnoho let později našlo jedno pozitivum, které pomohlo Británii v nejtěžších hodinách. Barnes Wallis geodetickou konstrukci, kterou si vyzkoušel na R 100, využil u svého jiného, daleko slavnějšího projektu – bombardéru Vickers Wellington. Ten se za 2. světové války stal páteří bombardovacího letectva RAF. Ale to už je jiný příběh. 

Loading...

1 komentář (Poslední 18.04. 13:39) Napište svůj názor

reklama