reklama

S plánem na stavbu nevšední ponorky přišel admirál John „Jackie“ Fisher a podpořil jej tehdy první lord admirality Winston Churchill. Ponorky měly proniknout do Baltského moře a ostřelovat německé přístavy jako Kiel, Gdaňsk nebo Rostock. To mělo mít dva důsledky: v první řadě to mělo nalomit morálku nepřítele a podpořit vlastní, neboť by Británie vrátila úder za ostřelování britského pobřeží německou flotilou. V druhé řadě by musela německá flotila stáhnout lodě k ochraně přístavů, které byly dosud v hlubokém zázemí, a tím by bylo německé námořnictvo roztříštěno a oslabeno.

Ponorky třídy M měřily 90,14 metrů po přestavbě 93,19 metrů a výtlak na hladině měly 1594 tun. Třída M byla poháněna dvěma dvanáctiválcovými diesely Vickers o výkonu 1200 koňských sil a dvěma elektromotory s výkonem 800 koní. Maximální rychlost pod vodou byla 8-9 uzlů ( 15-17kilometrů). Vynořená pak ponorka maximálně zvládla 15 uzlů (28 kilometrů v hodině). Maximální dosah na hladině při rychlosti 10 uzlů (19 kilometrů) byl 4500 kilometrů, pod hladinou pak ponorka zvládla jen 150 kilometrů při rychlosti 2 uzlů (3,7 kilometr v hodině).

Hlavní výzbrojí ponorky bylo dělo ráže 12 palců (308 milimetrů) pocházejících ze starších bitevních lodí třídy Formidable. To bylo v částečně pohyblivé nástavbě. Maximální elevace byla 20 stupňů a na obě strany se dělo mohlo natočit o 15 stupňů. Dostřel byl omezen na 14 000 metrů. K dispozici bylo celkem 50 kusů munice. Na palubě bylo ještě protiletadlové dělo ráže 76 milimetrů. Na přídi měly ponorky třídy M čtyři torpédomety ráže 503 milimetrů.

Objednávka zněla na čtyři ponorky třídy M. Stavba byla zahájena v roce 1916 a vzhledem k nezvyklosti konstrukce se táhla, takže ponorky byly připraveny k boji až v roce 1919, tedy po válce. Nedokončená čtvrtá ponorka označená jako M 4 putovala rovnou do hutí. M1, 2 a 3 byly zařazeny do služby. S obrovskými děly se mělo nyní střílet na lodě, a to dokonce i z ponoření. Ponorka se měla dostat periskopové hloubky a z děla napřímo vystřelit na svůj cíl. Dělo nesmělo být v elevaci, jinak by byla střelba pro ponorku zkázou. Ponorka musela zasáhnout na první pokus. Pokud se tak nestalo, musela znovu nabít, a k tomu bylo nutné se vynořit. Tato operace trvala tři minuty a ponorka se při ní navíc odhalila.

Kariéra M1 nebyla dlouhá. V roce 1923 do ponorky kolem děla zatékalo a málem se potopila. O dva roky později, v roce 1925, se její osud naplnil v Lamanšském kanálu při srážce se švédskou uhelnou lodí SS Vidar. Všech 60 mužů na palubě zahynulo. M2 a M3 byly v roce 1926 přiděleny k experimentálním účelům. M 2 dostala v roce 1928 místo děla hangár a hydraulický katapult. Z ponorky pak startoval hydroplán Parnall Peto. V roce 1932 u přístavu Lyme Bay v Dorsetru se během cvičení uvolnila vrata hangáru, ponorka se naplnila vodou a potopila se i se 60 muži na palubě.

Poslední M 3 dostala testovací nástavbu se 100 minami a stala se z ní ponorka-minonoska. To zvýšilo její váhu o 54 tun a zhoršilo její ponorné a plavební vlastnosti. Na ponoření potřebovala M 3 5 minut na klidné vodě a 15 minut ve vlnách. Ponorka byla také pomalá. V roce 1930 byla odstavena a v roce 1933 rozřezána do starého železa. Ponorky třídy M byly nepochybně velmi zajímavým nápadem, který měl německého protivníka překvapit v zázemí. Po válce však Royal Navy nemělo pro ponorky uplatnění. Navíc se ukázalo, že technika nebyla dostatečně vyzrála, aby byly tyto stroje bezpečné a spolehlivé. Bohužel toto zjištění stálo život 120 mužů.  

0 komentářů Napište svůj názor

reklama