reklama

Projekt byl zahájen v roce 1984 v městě Čcheng-tu ve vývojovém středisku 611. Samotné konstrukční práce začaly až v roce 1986. Číňané zpočátku spolupracovali s Izraelci, kteří jim prodali část svého zrušeného projektu stíhačky IV. generace IAI Lavi. Stroj měl tedy mít delta křídlo s kachními plochami a vstupem vzduchu pro tryskový motor pod kabinou pilota.

V 90. letech se zlepšováním vztahu s Ruskem se do projektu zapojili i ruští odborníci. Ti se angažovali především ve vývoje sání a pohonu stroje. Stíhačku také pohání ruský motor Saturn AL-31F s tahem 122, 5 kN, který byl vyvinut pro stíhačky Suchoj Su-27. Se SU-27 má J-10 až čtvrtinu shodných dílů.

Ačkoliv to Izrael popíral, jeho odborníci konzultovali s Číňany otázky kolem avioniky, sání, aerodynamických vlastností stroje a struktury draku ještě na konci 90. let. Čínský letecký průmysl zvládl vyvinout pro svůj nový stroj mnoho špičkových systémů zcela sám.  Takovým systémem je například vystřelovací sedačky, bojové senzory nebo speciální povrch pohlcující radarový odraz. 

Prototyp byl hotov v roce 1996 a první slavnostní vzlet proběhl 23. března 1998. J-10 má rozpětí 9,7 metru a délku 15,1 metru. Hmotnost prázdného stroje je 9750 kilogramů a maximální vzletová 14 760 kilogramu. Poměrně nízká hmotnost stroje je docílena tím, že více než 30% konstrukce tvoří vysoce odolná uhlíková vlákna. Ta byla ve své době u čínských strojů absolutní novinkou.

S motorem Saturn AL-31F stroj zvládl rychlost 1,9 Machu s doletem 3200 kilometrů a dostupem 18 000 metrů. Verze J-10 B je vybavena novým domácím motorem Šenjang WS-10 s tahem 125 kN má zvládnout i 2,2 Machu. Konstrukce J-10 A zvládne přetížení mezi +9 a–3 G. To je poněkud horší než u nejnovějších verzí F-16.

Kanonovou výzbroj stroje tvoří licenční verze 23 milimetrového leteckého kanonu Grjazev-Šipunov GŠ-23. Pod křídly stroje je jedenáct pylonů, na které může být podvěšena různorodá výzbroj od neřízených raket přes půl tunové laserem naváděné bomby až po protiletadlové střely domácí výroby P-12. Nejnovější verze stroje je vybavena radarem domácí provenience s dosahem 140 kilometrů, který je schopen sledovat až 20 cílů. Doplňování paliva za letu je samozřejmostí.

První stroje převzal 131. pluk 44. divize letectva ČLR v roce 2004. Od roku 2005 je pak stroj zaveden do ostré služby. Celkem bylo zatím vyrobeno kolem 450 strojů. Čína počítá i s exportem. První, kdo podepsal smlouvu na dodávku 36 J-10 byl roku 2010 Pákistánu, který ji však v roce 2014 zrušil. Potencionální zájemce musí počítat s cenou 27,5 milionu USD za kus. Čína nabízí i dvojmístnou cvičnou verzi F-10 S.

Vývoj J-10 rozhodně neskončil. Nejnovější verze stroje J-10 C, které budou přicházet do výroby, budou mít díky konstrukčním změnám a speciálním nátěrům povrchu, omezený radarový odraz oproti verzi J-10 A až o 70 %. Stroj bude mít kokpit plně vybavený multifunkčními dotykovými panely a pilot bude mít „chytrou“ přilbu domácí výroby. Vylepšena je i avionika s novými řídícími systémy a větší integrací se systémy pozemní obrany a stroji včasné obrany.

Co má však z J-10 C udělat pro sousedy velmi nepříjemný problém, je nový motor WS-15. Ten bude totiž mít měnitelný vektor tahu a zvýší manévrovací schopnosti J-10 o další stupeň. V loňském roce jeden z prvních sériových strojů dokázal provést manévr Kobra, který na světě dokáže jen několik typů a dost tak vyděsila své sousedy, kteří zatím podobnými stroji nedisponují.

 Čína se zavedením J-10 dostala do klubu zemí, které dokáží vlastními silami vyvinout a vyrobit vlastní vysoce pokročily bojový letoun. Dokazuje tak, že doba kopírování je dávno pryč. S Čínou se do budoucna musí počítat jako se státem schopným nejen vývoje, ale i výroby vlastních vysoce pokročilých zbraní, což dokazuje i „neviditelná“ stíhačka Čcheng-tu J-20 5.generace, která by bez J-10 nevznikla. Svět musí s čínským leteckým impériem do budoucna bezpodmínečně počítat. 

Loading...

2 komentáře (Poslední 22.10. 19:41) Napište svůj názor

reklama