reklama

Oficiálně je TOS klasifikován jako těžký plamenomet. Jedná se však o těžký raketomet vybavený termobarickými hlavicemi. S těmito zbraněmi se začalo experimentovat již za 2. světové války. Byly inspirovány katastrofami v dolech, ve kterých se vznítil uhelný prach. Hlavice má v sobě výbušnou látku, tou byl dříve například hliníkový prach, dnes se používá i průmyslová trhavina jako amonal, a dvě nálože. První nálož rozptýlí výbušnou látku, ta vytvoří se vzduchem aerosol a druhá jej po několika sekundách zažehne.

Výsledek je strašlivý. TOS-1 ničí nejen obrovským ohněm a žárem, ale i obrovským výbuchem a podtlakem, kterým se vytvoří za tlakovou vlnou. Účinnost je několikanásobně vyšší než při použití klasické trhaviny. V oblasti dopadu hlavice je prakticky nulová šance na přežití. Kdo přežije výbuch, tomu podtlak roztrhá plíce. V případě salvy je zóna smrti 200 až 400 metrů. TOS-1 není přesnou zbraní, ale slouží k masivnímu úderu proti jádru obrany a pevnostem nepřítele.

Vývoj TOS-1 začal již v roce 1971 v Konstrukční kanceláři transportních vozidel v Omsku, a první prototyp prošel testy v roce 1979. První stroje se dostaly do služby v roce 1987. Věž raketometu je umístěna na podvozku tanku T-72, což značně usnadňuje údržbu a TOS-1 díky tomu může držet krok s tankovými svazy. Hmotnost TOS-1 dosahuje 46,5 tuny a maximální rychlost je 60 kilometrů.

Raketomet může nést až 30 raket ráže 220 milimetrů o délce jedné 3,3 metru a hmotnosti jedné 174 kilogramů. Novější verze, zavedená v roce 2001, TOS-1A Solncepjok  (sluneční zář) nese raket jen 24, ale jeho rakety jsou delší a těžší (3,7 metru a 217 kilogramů). Původní dostřel systému byl pouhých 3500 metrů. TOS-1A dokáže pálit již na 6000 metrů a jsou i náznaky, že existuje verze, která dokáže zasáhnout i cíle vzdálené 12 000 metrů. Minimální dostřel bez ohrožení posádky je 400 metrů (u Solncepjoku je to 1600 metrů). Raketomet dokáže pálit vedle salv i jednotlivé rakety. Vedle termobarických hlavic mohou být rakety vybaveny i konvenčními hlavicemi.

TOS-1 vzhledem ke krátkému dostřelu nemusí být vybaven sofistikovanou elektronikou. Střely jsou neřízené a raketomet je vybaven pouze dělostřeleckým počítačem, optickým zaměřovačem, laserovým dálkoměrem a zaměřovačem. Posádku stroje tvoří tři muži. Nasazení TOS vyžaduje poměrně velkou logistickou podporu. Celý systém se skládá ze tří vozidel. Vedle samotného raketometu jej tvoří i dvě muniční vozidla TZM-T s jeřábem, a se zásobou raket pro další dvě salvy. Systém se musí přiblížit k nepříteli na poměrně krátkou vzdálenost, a proto musí být kryt i silnými konvenčními jednotkami. Zajímavostí je, že v Rusku systémy Buratino nejsou složkou dělostřelectva, ale protichemické obrany.

Poprvé byly raketomety TOS-1 nasazeny v roce 1988 v Afghánistánu, kde drtily hnízda odporu v Panšírském údolí. K dalšímu nasazení došlo v roce 1999 v bitvě o Grozný během tzv. druhé čečenské války. Těžké raketomety doslova srovnávaly se zemí jeden blok čečenského hlavního města za druhým. Na Kavkaze byl systém použit během války o Náhorní Karabach, kde je ve výzbroji má jak Ázerbájdžán, tak Arménie.

Opravdu široké uplatnění našel TOS-1 ve válkách na Blízkém Východě. Již v roce 2014 koupila tucet raketometů irácká vláda, která je použila v boji s Islámským státem a při dobývání Mosulu. Minimálně osm systémů používá vládní syrská armáda, která je nasadila proti IS v Hama a Palmyře. Ve výzbroji jej mají mít i sily separatistů na Donbase. Vedle toho více než padesát kusů koupilo Alžírsko a v roce 2017 byla podepsána licenční smlouva se Saudskou Arábii, podle které může Rijád zahájit výrobu vlastních raketometů TOS. Zda však již byla výroba v Saudské Arábii zahájena není známo.

TOS-1 je skutečně strašlivou zbraní jejichž účinnost odborníci srovnávají jen s taktickou nukleární bombou. Do budoucna se plánují její další úpravy, včetně zvýšení dostřelu a účinnosti. Lze tedy předpokládat, že o nasazení Buratina uslyšíme ještě častěji.    

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama