Přímý konflikt Íránu s Izraelem a americký zásah mění pravidla hry. Roste riziko teroru na Západě

Změna charakteru konfliktu: od asymetrie ke státní válce

Ozbrojené konflikty 21. století se nejčastěji odehrávají v asymetrickém prostředí, kde proti sobě nestojí klasické armády, ale státní síly a nestátní aktéři – teroristické nebo polovojenské skupiny. Typickým příkladem je dlouhodobý spor mezi Izraelem a palestinskými militantními hnutími, jako jsou Hamás, Hizballáh či další menší organizace. Boje v těchto konfliktech se vedou mimo tradiční fronty a často zahrnují raketové útoky, výbuchy nastražených náloží nebo akce v podzemních tunelech.

Na tomto pozadí působí současná přímá konfrontace mezi Íránem a Izraelem jako výjimka. Teherán, který od roku 1979 otevřeně označuje Izrael za svého úhlavního nepřítele, se dlouhodobě spoléhá na síť tzv. proxy skupin. Organizace jako libanonský Hizballáh, Hamás v Pásmu Gazy či jemenské hnutí Ansar Alláh (Husíjové) Írán nejen financuje a vyzbrojuje, ale také cvičí a strategicky nasazuje. Tato taktika umožňuje Teheránu rozšiřovat vliv bez přímé účasti na bojišti.

Nedávné útoky vedené přímo z íránského území na izraelské cíle a naopak však tuto logiku narušují. Jde o zásadní zlom v dosavadní dynamice konfliktu, který zvyšuje riziko širší eskalace. Íránské spojenecké skupiny zároveň disponují schopností zasáhnout cíle daleko za hranicemi Blízkého východu. Historie ukazuje, že teroristické útoky s vazbami na tyto struktury se již odehrály i na území Evropy. Připomenout lze zejména únos a vraždu jedenácti izraelských sportovců během olympiády v Mnichově v roce 1972, kterou provedla palestinská organizace Černé září.

Stoupají proto obavy, že se tyto zástupné síly mohou stát nástrojem odvety vůči západním spojencům Izraele. Země NATO, které dlouhodobě vedou boj proti mezinárodnímu terorismu, by tak mohly čelit nové vlně útoků – tentokrát motivovaných přímou státní konfrontací mezi USA, Izraelem a Íránem.

Spojené státy v nové roli: od garanta stability k válečnému aktérovi

Napětí v regionu vyvrcholilo operací Spojených států, které se v noci z 22. na 23. června rozhodly k přímému vojenskému zásahu. Pod krycím názvem „Midnight Hammer“ americké B‑2 stealth bombardéry a řízené střely Tomahawk zasáhly tři hlavní íránská jaderná zařízení – Fordow, Natanz a Isfahán. Pentagon označil operaci za úspěšnou a tvrdí, že zásadně narušila íránské kapacity pro obohacování uranu a vývoj pokročilých centrifug.

Podle amerického ministerstva obrany šlo o preventivní akci, která měla eliminovat bezprostřední hrozbu pro Izrael a regionální spojence. Reakce mezinárodního společenství však byla značně rozporuplná. Zatímco Tel Aviv zásah uvítal, Rusko označilo krok za „nepřijatelnou eskalaci“ a Čína požaduje svolání Rady bezpečnosti OSN. Evropská unie apeluje na zdrženlivost a návrat k diplomatickému řešení.

USA měly v oblasti rozmístěno zhruba 40 000 vojáků ještě před vypuknutím krize. Tato síť základen v Perském zálivu a Levantě měla primárně odstrašovat Írán a chránit strategické partnery – především Izrael a Saúdskou Arábii. Vyslání letadlových lodí a aktivace námořních i leteckých prostředků signalizují odklon od defenzivní doktríny a přechod k aktivnímu zásahu.

Není jasné, zda šlo o jednorázový úder, nebo o počátek širšího vojenského angažmá. Teherán naznačil, že Spojené státy nepovažuje za vítěze. Západní diplomacie tak čelí dilematu, jak udržet tlak na Írán a zároveň předejít dalšímu rozšíření konfliktu.

V americkém Kongresu se mezitím rozhořel politický spor. Prezident Donald Trump a republikáni prosazují tvrdou linii, zatímco část demokratů varuje před opakováním scénářů z Afghánistánu a Iráku. I přes počáteční podporu veřejnosti roste obava, že nová válka by mohla být drahá, vleklá a s nejasným výsledkem.

Íránské proxy mohou přejít do akce

Eskalace konfliktu zvyšuje riziko, že se boje přelijí mimo region. Íránská síť proxy skupin je rozsáhlá, disciplinovaná a ideologicky loajální. Patří mezi ně nejen Hizballáh, Hamás a Husíjové, ale i menší šíitské milice působící v Sýrii, Iráku či Libanonu. Tyto organizace mají již dnes schopnosti působit v zahraničí – a to nejen ve formě politického vlivu, ale i prostřednictvím teroristických útoků.

Je reálné, že by Írán mohl prostřednictvím těchto skupin zaútočit na civilní i vojenské cíle v Evropě či Severní Americe. Cílem mohou být židovské instituce, diplomatické mise, letiště nebo vojenský personál NATO. Výběr cílů by se mohl řídit nejen vojenskými, ale i psychologickými úvahami – cílem je zasít strach a vyvolat destabilizaci.

Historie ukazuje, že Evropa již čelila podobným útokům. Kromě Mnichova 1972 je možné připomenout atentát na židovské centrum AMIA v Buenos Aires roku 1994 nebo opakované útoky v Bejrútu v 80. letech. Sítě napojené na Írán se v minulosti spíše soustředily na skryté operace, nicméně za současného napětí může dojít ke změně paradigmatu.

V posledním desetiletí se Evropa stala cílem džihádistických útoků převážně spojených s organizacemi jako Al-Káida nebo Islámský stát. Nicméně s eskalací současného konfliktu by mohly být znovu aktivovány struktury napojené na Írán, které se v minulosti soustředily spíše na tichou infiltraci než na masové násilí. Právě jejich „spící buňky“ by mohly být mobilizovány k útokům na symbolické cíle – židovské instituce, ambasády, synagogy nebo západní vojenský personál působící v Evropě. Informoval o tom například server Telegraph.

Západní zpravodajské služby reagují. Zejména v různých městech ve Spojených státech došlo ke zvýšení stupně ohrožení a posílení ochrany rizikových míst. Prioritními oblastmi jsou ambasády, letiště, židovské objekty a infrastruktura. Zvýšená pozornost je věnována i kybernetickým hrozbám – Írán v minulosti prokázal schopnost vést sofistikované útoky na bankovní systémy a kritickou infrastrukturu.

Odborníci varují, že západní demokracie budou muset čelit nové formě asymetrického konfliktu. Ten se nemusí odehrávat pouze na bitevním poli, ale v ulicích evropských měst, na letištích či v kyberprostoru. Rozhodující bude schopnost včasného odhalení a koordinované reakce. Klíčová otázka zní: je Západ připraven čelit válce, která může začít kdykoliv – a kdekoliv?

Témata:  Írán,  Izrael