reklama

Podle historika Jiřího Kociana se federalizace československého státu, přesněji proces její tvorby, stala roku 1968 součástí neúspěšného pokusu o společenskou reformu. Požadavek na federativní uspořádání vyslovila Slovenská národní rada na jaře 1968. Úpravu státoprávních vztahů si představovala na zásadách rovnosti, rovnoprávnosti a národní svébytnosti.

Tyto principy přijal i Akční program KSČ z dubna 1968 a program vlády. Tvorbu zákona o federaci a posléze i jeho faktické fungování ale poznamenala srpnová invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy a její dlouhodobé politické důsledky.

Ústavní zákon číslo 143/1968 o československé federaci přijalo Národní shromáždění 27. října 1968 a v platnost vstoupil 1. ledna následujícího roku. Na základě tohoto zákona se Československá socialistická republika stala federativním státem dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků, sestávajícím ze dvou suverénních republik: České a Slovenské socialistické republiky. Každá z obou republik měla svůj zákonodárný orgán (národní radu) a svoji vládu. Česká národní rada měla 200 poslanců, Slovenská národní rada 150 poslanců.

Nejvyšším zákonodárným orgánem státní moci na úrovni federace bylo Federální shromáždění (FS) - dvoukomorový parlament tvořený Sněmovnou lidu a Sněmovnou národů (SN), jemuž byla odpovědná federální vláda i prezident. Ústavní zákon vymezil kompetence federace i republik a jejich orgánů.

Výkonným orgánem na úrovni federace byla vláda ČSSR, skládající se z předsedy, místopředsedů, ministrů a státních tajemníků a rozhodující opět ve vymezené kompetenci. Byl-li ministrem občan ČSR, měl být státním tajemníkem občan SSR.

Specifikou federace ČSSR byl princip zákazu majorizace. Spočíval v tom, že při hlasování o určitých zákonech byl nutný souhlas většiny, případně ústavní (třípětinové) většiny poslanců SN zvolených v ČSR a většiny poslanců zvolených v SSR.

Již v době svého přijetí měl však zákon své kritiky. Právník Viktor Knapp, zpravodaj návrhu ústavního zákona o federaci, se již tehdy vyslovil ke dvěma nebezpečím, která mohou nastat: federace buď může tíhnout ke konfederaci a tím k rozpadu státu, nebo se může zvrhnout v unitární stát "převlečený ve federální roucho". Jak další vývoj ukázal, jeho obavy byly v obou směrech zcela oprávněné.

Již v prosinci 1970 schválilo FS soubor zákonů, kterým byl podstatně změněn, spíše ale deformován obsah federace. Změny, které značně omezily pravomoci republik ve prospěch centra, byly součástí celkových normalizačních tendencí zahájených v dubnu 1969.

Kromě jiného bylo zavedeno jednotné hospodářství a jednotný státní plán, přičemž nově vymezoval kompetence mezi federací a republikami tak, že federace byla fakticky republikám nadřazena. Změny odůvodnil tehdejší předseda FS Dalibor Hanes mimo jiné postavením ČSSR v socialistickém táboře a nutností kooperace v rámci RVHP, která vyžaduje centrální plánování.

V normalizované podobě pak federace přetrvala až do pádu komunistického režimu. Po listopadu 1989 byly v ústavním zákoně provedeny některé změny (mimo jiné zrušení ustanovení o vedoucí úloze KSČ či stanovení postupu při nahrazování poslanců, kteří ztratili důvěru voličů). Platnost ústavního zákona o československé federaci skončila se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky 31. prosince 1992.

reklama