Izrael: stát, jemuž je dnes jaderné odstrašení k ničemu. A Hamás to dobře ví

V průběhu tohoto týdne došlo k výrazné eskalaci napětí na Blízkém východě, když izraelská armáda nejprve zahájila sérii intenzivních leteckých úderů na vybrané cíle v Pásmu Gazy, které následně přešly v rozsáhlou pozemní ofenzivu. Tento krok představuje pokračování tvrdé vojenské linie kabinetu premiéra Benjamina Netanjahua, jehož hlavním deklarovaným cílem je úplná eliminace militantního islamistického hnutí Hamás.

Hamás, který de facto kontroluje Pásmo Gazy od roku 2007, je považován za teroristickou organizaci nejen Izraelem, ale i Spojenými státy, Evropskou unií a dalšími mezinárodními aktéry. Izraelská vláda opakovaně uvádí, že další existence Hamásu představuje bezprostřední bezpečnostní hrozbu pro izraelské obyvatelstvo, zejména v pohraničních oblastech.

Izrael je daleko silnější, ale…

Na první pohled se může zdát nepochopitelné, proč izraelská armáda. jedna z technologicky nejvyspělejších a nejlépe vycvičených na světě, čelí takovým obtížím při snaze zcela ovládnout Pásmo Gazy a zlikvidovat hnutí Hamás. Zdánlivě nerovný (neboli asymetrický) konflikt, v němž stojí moderně vyzbrojený stát proti militantní organizaci operující z úzkého pobřežního pásu, by měl mít rychlý průběh a jasný výsledek.

Ve skutečnosti je však situace na bojišti nesrovnatelně složitější. Hamás za léta svého působení vybudoval v Gaze rozsáhlou síť podzemních tunelů, známých jako „metro Gazy“, které slouží nejen k přesunům bojovníků a ukrývání zbraní, ale i k rychlému manévrování a útokům ze zálohy. Tato neviditelná infrastruktura výrazně ztěžuje jakékoli pokusy o rychlé a efektivní vojenské vítězství.

Navíc Hamás operuje v hustě obydleném prostředí, kde jsou civilní obyvatelé často nevědomky využíváni jako lidské štíty – ať už při umísťování zbraní do obytných čtvrtí nebo při krytí ústupových cest. Každý izraelský útok tak nese vysoké riziko civilních ztrát.

Události posledního roku a půl opakovaně potvrdily, že Hamás není jen pouhou ozbrojenou skupinou operující na okraji společnosti, ale že se z něj stal plnohodnotný mocenský hráč, který má Pásmo Gazy pevně ve svých rukou. Od převzetí moci v roce 2007 se Hamásu podařilo vybudovat paralelní státní strukturu, skrze niž kontroluje prakticky všechny aspekty života na tomto území.

Kromě vedení místních úřadů a správy každodenního chodu společnosti Hamás disponuje také propracovanou vojenskou infrastrukturou. Její součástí je právě také síť podzemních tunelů. Tento „stínový svět“ pod povrchem Gazy umožňuje organizaci přežít i v podmínkách intenzivních leteckých bombardování a vytváří pro izraelskou armádu extrémně obtížné bojové prostředí.

Ovlivněna je však i nadzemní část Gazy – Hamás má pod kontrolou strategické civilní budovy, školy, nemocnice, a další klíčové prvky infrastruktury. Právě toto propojení vojenské a civilní sféry vytváří nejasné hranice mezi legitimními a nelegitimními cíli a komplikuje každou vojenskou operaci jak z taktického, tak etického hlediska.

Právě složitost podzemního terénu je jedním z hlavních důvodů, proč mají izraelští vojáci tak výrazné potíže nejen s bojem proti ozbrojencům Hamásu, ale už jen se samotným jejich nalezením. Vstup do spletitého systému tunelů, které se vinou pod celým Pásmem Gazy jako rozsáhlý labyrint, je pro každou vojenskou jednotku mimořádně riskantní. Temnota, stísněný prostor a vysoké riziko nastražených pastí či náhlého útoku dělají z každé takové mise extrémně nebezpečnou operaci.

Hamás navíc těží z dokonalé znalosti místního terénu – jeho bojovníci se v tunelových systémech pohybují s lehkostí a jistotou, kterou jim dodává dlouholetý výcvik i přímá účast na jejich budování. Naopak izraelští vojáci často vstupují do neznámého prostředí s minimem informací a musejí spoléhat především na data získaná zpravodajskými službami, satelitním sledováním nebo zdlouhavým a nebezpečným průzkumem přímo v terénu.

Výsledkem je asymetrický konflikt, v němž má navzdory technologické převaze izraelské armády domácí hráč – byť neformální a nelegitimní – významnou taktickou výhodu. Tato realita zpomaluje postup izraelských jednotek, zvyšuje riziko ztrát a přispívá k celkové frustraci z nedosažených cílů.

Jaderné odstrašení je k ničemu

Izrael patří do exkluzivního klubu států, které disponují jaderným arzenálem – ovšem na rozdíl od jiných globálních hráčů je jeho držení obestřeno strategickou mlčenlivostí. Tato „politika jaderné nejednoznačnosti“, kterou Izrael dlouhodobě uplatňuje, slouží jako odstrašující prostředek vůči potenciálním agresorům. V praxi to však znamená, že samotná existence těchto zbraní je více symbolem než reálnou taktickou možností v probíhajících konfliktech, jako je ten s Hamásem.

V asymetrickém konfliktu, jakým je střet s militantními organizacemi působícími v Pásmu Gazy, totiž jaderné zbraně ztrácejí jakýkoliv praktický význam. Jejich destruktivní potenciál je natolik extrémní, že jakékoli jejich použití by znamenalo katastrofu nejen pro nepřítele, ale i pro samotného útočníka. A právě v tom tkví paradox izraelské převahy – Izrael má zbraň, kterou si nemůže dovolit použít.

Gaza je územím s jednou z nejvyšších hustot obyvatelstva na světě – přibližně 6 500 lidí na kilometr čtvereční. V takto nahuštěném prostoru by jaderný výbuch způsobil apokalyptické škody: okamžitá smrt stovek tisíc lidí, kolaps infrastruktury, ekologická devastace. A co víc – kvůli těsné geografické blízkosti by byla ohrožena i izraelská pohraniční města jako Aškelon, Sderot, Netivot či dokonce Be’er Ševa. Účinek výbuchu by zasáhl nejen nepřítele, ale také vlastní civilní obyvatelstvo.

A to nemluvíme o sekundárních dopadech. Radioaktivní spad by mohl zasáhnout široký region včetně sousedních států – Egypta, Jordánska, Libanonu, Sýrie – a možná i část Evropy. Kontaminace Středozemního moře by se mohla promítnout do potravinového řetězce, ekosystémů i mezinárodního obchodu. Cena za takový útok by byla nesmírná – a to nejen v lidských životech, ale i v geopolitických důsledcích.

Militantní skupiny jako Hamás či Hizballáh toto izraelské dilema dobře znají. Vědí, že žádný izraelský lídr si nemůže dovolit přetvořit jadernou hrozbu ve skutečnost bez riskování totálního kolapsu mezinárodního postavení země. Proto si mohou dovolit operovat s vědomím, že existuje hranice, za kterou Izrael s veškerou svou silou jednoduše nemůže jít.

Témata:  Izrael,  Gaza