V posledních týdnech a dnech dopadly ruské rakety na ukrajinská města Kryvyj Rih a Sumy. Výsledkem je přes padesát mrtvých – mezi nimi více než třetina dětí a mladistvých. To nejsou „kolaterální škody“, ale chladnokrevně vedená strategie strachu a destrukce. A Moskva? Ta dál tvrdí, že prý „usiluje o dlouhodobý a trvalý mír“.
Těžko říct, jestli se vedení Kremlu v čele s Vladimirem Putinem ztratilo v čase – nebo přišlo o poslední zbytky svědomí. V jednadvacátém století se mír nebuduje ničením školek a nemocnic. Civilisté se nechrání tím, že je cíleně likvidujeme. A kdo tvrdí opak, nepoužívá nejen svědomí, ale ani mozek. Putinova válečná logika připomíná praktiky, které jsme doufali, že se dvěma světovými válkami odešly do dějin. Jenže ne. V roce 2025 tu stále čelíme mentalitě, která si plete genocidu s vyjednáváním.
A co hůř – stále se najdou lidé, kteří tuhle mašinerii masového vraždění omlouvají. Tvrdí, že si za to Ukrajinci mohou sami. Že si snad sami bombardují vlastní města, své děti, své domovy. Tohle už není jen ztráta soudnosti, ale cynismus v jeho nejčistší a nejodpornější podobě.
A právě v tom spočívá skutečná hrozba – že i ty nejnechutnější hrůzy mohou být přehlédnuty, zrelativizovány, nebo dokonce ospravedlněny – stačí jen dostatečně hlasitě a často tvrdit, že „všechno je jinak“. Ale nic není jinak. Rusko dál páchá válečné zločiny v přímém přenosu. A svět – alespoň jeho značná část – se tváří, že se nic neděje.
Výraz „znepokojení“ už ztratil jakýkoliv význam, stejně jako trapné diplomatické fráze o „nutnosti deeskalace“. Mezinárodní společenství se nebezpečně blíží bodu, kdy vraždění dětí nebude výjimečný čin, ale rutina, na kterou si svět prostě zvykne.
Administrativa Donalda Trumpa mezitím zachovává mlčení, které je paradoxně nesmírně hlasité. Vyčkává. Hledá, na co se vymluvit. Možná čeká, že Kreml nabídne nějaký „racionální kompromis“. Jenže mezitím přibývá mrtvých. A zatímco Trump a jeho lidé mluví o „znepokojení“, další rakety dopadají na nemocnice, byty a školní dvory.
Možná právě sobotní útok na Sumy něco změní. Možná to bude ten bod, kdy už nebude možné přehlížet, kdo mír skutečně nechce. Ale pokud ani pohled na mrtvé děti nestačí k tomu, aby se změnil tón i činy, pak už nejde jen o tragédii Ukrajiny. Jde o morální krach celého Západu.
Protože mír se nedá budovat z popela mrtvých dětí. Nedá se vyjednat s těmi, kdo se u jednacího stolu tváří přívětivě, ale jejich ruce ještě nezaschly od krve. Mír se nedělá s vrahy – a kdo tvrdí opak, buď vědomě lže, nebo se natolik sžil se zlem, že ho už nepozná, ani když mu hledí přímo do očí.
Témata: válka na Ukrajině, komentář
Související
20. září 2026 12:42
25. července 2026 14:20
6. července 2026 9:19
15. června 2026 13:15
26. května 2026 9:14
17. května 2026 11:37
