Kritizovat Maďarsko můžeme, obcházet ne. EU si ignorací Orbána zadělává na velký problém

Kvůli tomu, že maďarský premiér Viktor Orbán zablokoval návrhy na pomoc Ukrajině, ostatní členské státy EU přistoupily k nové taktice. Místo toho, aby usnesení zablokoval jeden stát (v tomto případě Maďarsko), ostatní země prohlášení schválily bez něj – připojily ho jako dodatek k jiným dokumentům a poznamenaly, že Maďarsko se odhlásilo. EU tak našla způsob, jak obejít maďarské veto, čímž fakticky oslabila jeho vliv při rozhodování, a plánuje tuto strategii používat i nadále.

Maďarský přístup k evropské zahraniční a bezpečnostní politice představuje již po delší dobu citlivé a opakovaně diskutované téma, které v očích mnoha evropských partnerů vyvolává oprávněné znepokojení.

Zvláště výrazně se tato problematičnost projevuje v období vlády premiéra Orbána, kdy dochází k čím dál zřetelnějšímu odklonu od základních hodnot a principů, na nichž stojí samotná podstata Evropské unie – tedy důraz na právní stát, solidaritu, jednotu v zahraničněpolitických otázkách a respekt k demokratickým normám.

Tyto hodnoty přitom Maďarsko při svém vstupu do EU v roce 2004 nejen formálně přijalo, ale i aktivně podporovalo. Současný vývoj však signalizuje posun směrem k výrazně více autonomnímu, a mnohdy s evropskou většinou neslučitelnému směřování a společné rozhodování v klíčových otázkách evropské bezpečnostní a zahraniční politiky je ztížené.

Evropská unie se v reakci na opakované obstrukce ze strany Maďarska rozhodla pro pragmatický, byť vnitřně sporný krok – hledání alternativních mechanismů, jak tuto pomyslnou černou ovci obejít a zachovat funkčnost v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tento přístup, jakkoliv praktický v dané situaci, však zároveň otevírá otázky ohledně legitimity a dlouhodobé udržitelnosti takového postupu.

Unie byla totiž od svého počátku budována na principu respektu k suverenitě a zájmům jednotlivých členských států, nikoliv jako plnohodnotná federace s nadřazeným centrálním rozhodováním. Přesto však vykazuje federalistické tendence již od svých prvních dnů – a právě podobná obcházení konsenzu mohou tyto tendence dále posilovat, a to mnohdy na úkor vnitřní soudržnosti a důvěry mezi členskými státy.

Vyčlenění Maďarska z rozhodovacího procesu v otázce podpory Ukrajině lze v mnohém chápat jako logický a v daném kontextu i nezbytný krok. Pokud se totiž drtivá většina – konkrétně 26 z 27 členských států – shodne na tom, že pomoc Ukrajině představuje existenční prioritu nejen pro tuto napadenou zemi, ale i pro stabilitu evropského prostoru jako celku, pak dlouhodobé a systematické maďarské obstrukce v očích ostatních přirozeně ztrácí legitimitu.

Unie proto zvolila přísnější strategii a rozhodla se nečekat na konsenzus, který se opakovaně ukazoval jako nedosažitelný. Tento posun však není bez rizik – zejména ne na vnitropolitické scéně samotného Maďarska.

Právě tam mohou mít dopady tohoto „obejití“ zásadní význam. Není žádným tajemstvím, že značná část evropských vlád by si přála, aby v čele Maďarska stál někdo jiný než Viktor Orbán – například jeho posilující oponent Péter Magyar, kteřý se mu v preferencích rychle přibližuje, ba jej místy i překonává.

Avšak paradoxně může být právě tento tlak EU pro Orbána výhodou. Může totiž svému domácímu publiku s patřičnou národoveckou razancí tvrdit, že Brusel nenaslouchá maďarskému hlasu. Díky tomu posílí svůj obraz jediného obránce národní suverenity proti „arogantní“ unijní elitě. Tímto způsobem si může připsat nemalé politické body a zkomplikovat cestu ke změně, po které část Evropy tolik volá.

Podle vyjádření nejmenovaného unijního představitele jsou maďarské námitky v rámci jednání o zahraniční a bezpečnostní politice EU již považovány za víceméně předvídatelný prvek, který se automaticky započítává jako překážka – a tudíž je v praktické rovině jednoduše ignorován, jak informovaly také EuroZprávy.cz.

Takový přístup se však zcela rozchází s původní filozofií evropského integračního projektu. Evropská unie totiž vznikala na základech konsenzu, nikoli na bázi většinového přehlasování. I ty nejkomplikovanější záležitosti v oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky vždy mohly „nějak projít“ i s nesouhlasem jednoho či dvou států – navíc tyto odlišnosti byly do jisté míry považovány za součást přirozené unijní diverzity.

Tím spíš je tento posun alarmující ve chvíli, kdy by evropská jednota měla být prioritou číslo jedna. EU se totiž nachází v období silných vnějších tlaků a bezpečnostní nejistoty – ať už jde o návrat Donalda Trumpa do Bílého domu a s tím spojená rizika ohledně transatlantických vztahů, rostoucí hrozbu Ruska na východních hranicích nebo sílící ekonomický vliv Číny.

Právě v takových časech, jaké Evropa zažívá nyní, by měla být schopnost všech sedmadvaceti členských států postupovat jednotně a koordinovaně tím nejcennějším, co může Evropská unie nabídnout – jak vlastním občanům, tak svým partnerům i rivalům na mezinárodní scéně. Tato jednota by neměla být pouze formální, ale hluboce zakotvená ve vzájemném respektu a ochotě hledat konsenzus i tam, kde se zájmy jednotlivých zemí liší.

Namísto toho však sledujeme vývoj, který může představovat zlomový a potenciálně nebezpečný precedens: pokud se členský stát – byť dlouhodobě problematický – začne jednoduše obcházet, pak se tím podkopává samotná esence evropské spolupráce, která byla vždy stavěna na rovnosti hlasů, nikoliv na tlaku většiny.

Tento typ pragmatického postupu může na první pohled působit jako efektivní řešení konkrétní patové situace – umožní vydat prohlášení, přijmout rozhodnutí, zachovat zdání akceschopnosti. Z krátkodobého hlediska to skutečně může přinést kýžený výsledek, odblokovat agendu a vyslat vzkaz jednoty tam, kde je to právě nutné.

Avšak z dlouhodobé perspektivy představuje tento způsob rozhodování zásadní systémové riziko. Otevírá dveře erozi vzájemné důvěry mezi členskými státy, oslabuje už tak křehkou vnitřní soudržnost Unie a může vést k postupnému rozvolňování základních demokratických principů, na nichž byl evropský projekt vybudován.

Přesouvání těžiště z hledání konsenzu k obcházení nesouhlasných hlasů mění charakter Unie. Z prostoru společného rozhodování na platformu většinové efektivity, která však může v důsledku ztratit podporu těch, kdo se v ní přestanou cítit slyšeni.

Témata:  komentář,  Viktor Orbán,  Maďarsko