Z Česka a Prahy zvláště se stal skanzen, vyšší budovu má i Brno. Změna je na obzoru

Měnit by to mohl začít projekt mrakodrapu Top Tower. Zastupitelstvo Prahy již kývlo na potřebnou změnu územního plánu. Budova by měla vyrůst u stanice metra Nové Butovice. Se 125 metry zamýšlené výšky by se objekt mohl vejít do první třicítky nejvyšších budov zemí Visegrádské čtyřky. Spíše ale do první čtyřicítky, neboť i v dalších městech Visegrádu vznikají nové výškové budovy. Vedle budovy Top Tower by měla stanout obří konstrukce znázorňující vrak lodi, tedy jakýsi „vrakodrap“. Dílo Davida Černého má mít dokonce 135 metrů výšky, nejde ale o obytnou budovu.  

Nynější stav je tristní, srovnáme-li Česko s dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky. Hlavně v porovnání s Polskem. V případě Polska, kde je nejvyšší koncentrace výškových budov ve Varšavě, nelze vysoký počet vysokých budov vysvětlovat jen válečným zničením jejich metropole. Vždyť takřka dvacet polských budov z žebříčku, tedy prakticky celá polovina, bylo dokončeno v posledních zhruba deseti letech.

Žebříček je tak smutným dokladem stále propastnějšího tuzemského zaostávání v moderní výstavbě. Přitom třeba Praha, ale částečně také Brno, vykazují na poměry Visegrádské čtyřky nejvyšší ceny nemovitostí a také nájmů.

Přitom vyšší podíl moderní výškové výstavby by vytvořil tlak na pokles cen nemovitostí, a tedy i nájmů, nebo alespoň na jejich pomalejší růst. V Praze by výškové budovy mohly vznikat například na Pankráci nebo v dalších částech Prahy 4, aniž by tedy bylo dotčeno historické jádro města.

Vzhledem k dramatickému nedostatku bytů v Praze a enormnímu zájmu o bydlení v ní neexistuje dlouhodobě vlastně jiná možnost než stavět více do výšky. Rozsah metropole neustále rozšiřovat nelze, navíc se tak zvyšují nároky na dopravní obsluhu a životní prostředí se ničí i zastavováním polí či dosud nezastavěných ploch. Stavět více do výšky tedy znamená učinit bydlení dostupnějším a zároveň chránit životní prostředí.

Přesto současná česká legislativa jde opačným směrem. Česko má, jak známo, jedny z nejdelších povolovacích řízení v oblasti výstavby na světě. Vlivné lobbistické organizace a zkostnatělé regulace pak brání tomu, aby se v Praze stavělo více do výšky. Praze nedávno hrozilo vyškrtnutí z prestižního seznamu světových památek, když se organizace Centrum světového dědictví (WHC) a Mezinárodní rada pro památky a sídla (ICOMOS) ozvaly českému ministerstvu kultury, aby prověřily, zda nové výškové stavby na Pankráci, jako je V Tower, nepoškozují panorama metropole. Výbor světového dědictví UNESCO už posledních patnáct let tlačí Prahu, aby nenechávala stavět budovy vyšší než 70 metrů.

Nemožnost rozsáhlejší výškové výstavby staveb 100 metrů a vyšších zneatraktivňuje rozvoj města i v očích developerů. Pokud by na daném pozemku mohlo stavět více do výšky, umocní se výnosnost takové výstavby, což pak povede k tomu, že budou více investovat například do estetiky vznikajících staveb. Architektonickým skvostem může být i stavba výrazně přesahující 100 metrů, jak ilustrují četné příklady za světa.

Pokud ale má být Praha svého druhu skanzenem, kde se nestaví do výšky, kde se vůbec nestaví zdaleka tolik, kolik by mělo, budiž. Pak ale obyvatelé Prahy musí být připraveni za tento „luxus“ si připlatit. Třeba v podobě ještě propastněji vyšších nájmů, než jaké vykazují ostatní metropole zemí Visegrádské čtyřky.

Témata:  komentář,  Praha,  Mrakodrapy