Proč si nikdo na světě vůbec nic nepamatuje ze svého dětství?

První vzpomínky na dětství se ve formě střípků a záblesků odehrávají někde mezi čtvrtým až šestým rokem života. Jde o velmi individuální záležitost a zatímco někdo si pamatuje na věci, které se mu stali ještě jako batoleti, jiní si nevybaví ani své první kroky do školy.

Není překvapením, že člověk ty nejstarší věci postupně zapomíná, na dětství si ale nepamatuje nikdo z nás, a to ani ve chvíli, kdy od něj nemá zase až tak daleko. Otázkou zůstává proč, a odpověď na ni se pokoušeli najít vědci z celého světa.

Ostatně už i světové uznávaný psychoterapeut Sigmund Freud přišel s frází infantilní amnézie, když se snažil přijít na to, co se děje v mysli malých dětí a zjistit, proč si z formativních let, kdy zažíváme mnoho poprvé, tak si většinu z toho nepamatujeme.

Pravdou je, že neexistuje žádná přesná a definitivní odpověď, proč tomu tak je, četné studie ale ukazují, že doba uchování vzpomínek se liší od osoby k osobě i země původu. Právě kulturní rozdíly můžou odhalit tajemství.

Vědci studovali 256 lidí z USA a Číny. Ukázalo se, že lidé z Ameriky mají vzpomínky, které jsou propracovanější a více osobní, zatímco v Číně mají lidi vzpomínky stručnější a věcnější. Průměrně si lidé z USA pamatovali vzpomínky o půl roku dříve.

Existuje ale i teorie, která říká, že jako malé děti jsme nemluvili. A právě jazyk má zajistit strukturu pro organizaci vzpomínek. Hypotézu podporuje i případ Henryho Molaisona, jak informuje server Science Alert.

Zpackaná operace mu poškodila část mozku známou jako hipokampus. Nebyl schopen si vzpomenout na žádné nové události, které se mu staly, ale měl dočasnou krátkodobou paměť a mohl se učit novým dovednostem, přesně jako malé dítě. A právě hipokampus nemají děti plně vyvinutý a nefunguje tak, jako v dospělosti.

Pravdou je, že paměť nám umožňuje uchovat důležité části svých znalostí a zkušeností, ale musí být i schopna vymazat to, co je chybné, zbytečné či přehnaně nafouknuté. To však zkušenosti získané v dětství a první vzpomínky nemusí nutně být.

"Je důležité, aby mozek zapomněl nedůležité detaily a mohl se soustředit na to, na čem skutečně záleží při našem každodenním rozhodování," řekl podle serveru sciencedaily.com a kanadského serveru uToronto Blake Richards, který se společně s kolegou Paulem Franklandem z Torontské univerzity zabývá přínosnými aspekty zapomínání.

I když vědci dlouhodobě zanedbávali výzkum procesů, které se podílejí na zapomínání, nedávné studie ukázaly, že nervové mechanismy stojící za vymazáváním vzpomínek jsou jiné, než ty, které je ukládají.

Jak se v mozku ukládají vzpomínky? Podle profesora Roberta Jaffarda z Francouzského národního střediska pro vědecký výzkum při Bordeauxské univerzitě to umožňuje síť neuronů aktivovaných údaji, které je třeba si zapamatovat. "Ale protože první zakódování do paměti je nestabilní, musí se ty sítě konsolidovat, aby data nechala v paměti alespoň nějakou stopu. Této konsolidace je možné dosáhnout například opakovaným čtením učiva," uvedl Jaffard.

Pokud jde o vymazávací mechanismy, existují dva rozdílné typy. První dává větší smysl - oslabování synapsí v sítích, které vytvářejí paměťové stopy. Ten druhý je ovšem kontraintuitivní: vychází z vytváření nových neuronů z kmenových buněk. Za tímto objevem stál v roce 2013 tým Paula Franklanda, který prováděl výzkum na myších.

Podle profesora Jaffarda může mít vytváření nových neuronů opačné účinky v závislosti na tom, kdy k němu dochází. "Když se snažíme zakódovat novou vzpomínku, pak vývoj nového neuronu značně usnadní její zapamatování," uvedl Jaffard.

Témata:  mozek,  vědci,  děti