Špioni a agenti na každém kroku? Tajná policie existovala i za Rakouska-Uherska

Státní tajná policie existovala ještě před ustanovením Rakouska - Uherska roku 1867 speciálním vyrovnáním mezi těmito dvěma složkami soustátí, díky němuž se stát federalizoval k velké nelibosti Čechů - na ty totiž autonomie nezbyla. Tajná policie po celou dobu existence středoevropské monarchie existovala po boku klasického policejního bezpečnostního sboru. Oficiálně se policie dělila na nižší, která udržovala bezpečnost před kriminálními živly a vymáhala dodržování právního řádu a na vyšší policii. Vyšší police nebo-li tajná naopak měla v popisu práce právní řád překračovat za účelem ochrany státu před politickou opozicí, která se příliš radikálně vymezovala proti habsburskému císařství.

Pozor na republikánské tendence z Francie!

Vznik rakouské tajné policie se pojí se jménem hraběte Pergena - reformátora a velitele všech policejních složek. Celý policejní systém se centralizoval roku 1782 právě pod jeho taktovkou. Za Leopolda II. byla však úloha tajné policie upozaděna. K jejímu “největšímu rozkvětu” došlo za císaře Františka II. Jeho celoživotní soupeření s Napoleonem v něm vyvolalo bytostný odpor k politickým novotám přicházejícím ponejvíce z Francie, kde se naplno projevovaly výsledky republikánské Velké francouzské revoluce. O jakékoli demokratizaci politiky nechtěl slyšet a společně se svou pravou rukou kancléřem Matternichem utužovali absolutismus. K tomu se jim tajná policie náramně hodila a sám císař jí považoval za “tak důležitou a blahodárnou pro zdar státu.” Po drobném útlumu tak začaly zlaté časy rakouské tajné státní policie, kterou pak vtipně parodoval Jaroslav Hašek prostřednictvím dobrého vojáka Švejka.

Špioni a agenti na každém kroku

Prvořadým úkolem bylo informovat o protistátních a protihabsburských živlech. Vzhledem k paranoie, která v tehdejším rakouském mocnářství panovala k politickým alternativám a novotám, jako třeba parlament, měl policejní šéf Pergen volnou ruku. Jelikož se vypracoval především jako špion v diplomatických službách, tak se jeho tajná policie nezaměřovala jen na vnitrostátní problémy, ale fungovala i v zahraničí. Na druhou stranu sledování všech vyslanců a jiných diplomatů bylo na začátku 19. století zcela běžnou součástí mezinárodně-politického koloritu. De-facto každý cizinec na území státu byl podezřelý. Co se týče vnitřních nepřátel zaměřovala se tajná policie především na tajné spolky a především na činnost v nelegálních tiskárnách. Tiskařský lis, což byla stále ještě poměrně nákladná technologie a mechanika, byl totiž základem pro distribuci letáků, které mohly nabízet opoziční názory. Podobně jako v StB se používali také agenti z řad civilního obyvatelstva, na toto své angažmá například doplatil spisovatel Karel Sabina. Do smrti měl punc zrádce a nakonec dožil ve velké bídě opovrhován všemi českými vlastenci.

Nenáviděný Habsburk? Kdepak.

Ovšem jeden zásadní rozdíl oproti časům komunistické tajné policie, které máme dodnes v živé paměti tady, najdeme. Obyvatelé tehdejšího Rakouska, a Čechy v žádném případě nevyjímaje, byli s Habsburky zcela spokojeni a s jejich vládou se bez problému identifikovali. Nic na tom neměnily ani opakované vpády francouzských vojsk do českého a rakouského vnitrozemí, které je dodnes patrné na příjmeních potomků po francouzských, belgických a holandských vojácích. Nespokojenost se pak objevovala ve vztahu k obecným válečným dopadům jako zvýšené nároky na odvody branců do armády a především se projevovala nespokojenost ve vztahu k nepříznivým ekonomickým poměrům, které vyvrcholily státním bankrotem roku 1811. S tím však tajná policie mnoho nesvedla.

Témata:  historie,  špionáž,  StB,  Rakousko-Uhersko