Zápisky z pekla: Z člověka zůstane 640 gramů popela. Mladý Žid popsal svou práci v osvětimském Sonderkommandu

Na útržcích papíru Marcel Nadjari, řecký Žid, popsal, jak byly tisíce Židů denně posílány do plynových komor. Viděl je prý „zabalené jako sardinky".

Marcel se do Osvětimi dostal v roce 1944, tehdy mu bylo 26 let. Od ostatních řeckých Židů se dozvěděl, že jeho matka, otec a sestra Nelli zemřeli v Osvětimi o rok dříve. „Často jsem myslel na to, že půjdu s ostatními, abych to ukončil. Ale touha po pomstě mě od toho vždy nakonec odradila. Chtěl jsem a chci žít, pomstít smrt otce, mámu a mou drahou sestru," napsal mladý muž.

Spolu s dalšími 2 200 lidmi byl zařazen do Sonderkommanda – skupiny židovských otroků SS, kteří museli doprovázet ostatní židy do plynových komor. Po jejich zplynování pak museli spálit těla, předtím ale posbírali zlaté zubní výplně a vlasy žen. Nakonec museli hodit popel do nedaleké řeky.

A protože byli členové skupiny svědky vražedné mašinerie nacistického Německa, věděli, že je jen otázkou času, než i je SS popraví. I proto v listopadu 1944 Nadjari vložil svůj 13tistránkový rukopis do termosky, kterou uzavřel plastovým víčkem. Poté umístil termosku do koženého pouzdra a zakopal poblíž krematoria III.

„Krematorium je velká budova s širokým komínem a 15 troubami, pod zahradou jsou dva obrovské sklepy – v jednom se lidé svléknou a druhý je smrtící komora. Lidé do ní vstupovali. Vejdou se do ní asi 3000 lidí. Jsou zamčeni a zplynováni. Po šesti nebo sedmi minutách utrpení zemřou,“ píše se v dopise.

Popsal také to, jak Němci instalovali potrubí, aby plynová komora vypadala jako sprcha. „Plynové kanystry byly vždy přiváženy vozidlem německého Červeného kříže, který řídili dva muži z SS. Ti pak propouštěli plyn přes otvory - a o půl hodiny později začala naše práce. Museli jsme je odnést do pecí,“ popisuje děsivé praktiky nacistů.

„Popel každé dospělé oběti vážil asi 640 gramů,“ napsal Marcel.

Z jeho poznámek vyplývá, že očekával, že v táboře zemře, přesto ale chtěl své poselství poslat vnějšímu světu. Chtěl předat zprávu, která by pro něj znamenala rozsudek smrt, kdyby ji příslušníci SS našli. O třicet šest let později termosku náhodou objevil polský student. Ležela v hloubce asi 40 cm.

Nadjari jako zázrakem přežil Osvětim i deportaci do koncentračního tábora v Mauthausenu v Rakousku na konci války. Po válce se oženil a v roce 1951 se přestěhoval do New Yorku. Tam se oženil a narodil se mu syn. V roce 1957 porodila jeho žena Rosa také dívku, kterou pojmenovali Nelli - po Marcelově milované sestře.

V předválečné Soluni pracoval Marcel jako obchodník. V New Yorku vydělával na živobytí jako krejčí. Nadjari zemřel v roce 1971, ve věku 53 let - devět let předtím, než byla objevena jeho zpráva z Osvětimi.

Mokrá půda si ale za ty dlouhé doky vybrala svou daň – čitelná byla asi jen desetina zprávy. Ruský historik Pavel Polian se však rozhodl zachránit dopis pomocí moderních technologií. Takový vzácný a přímý důkaz je „klíčový" pro dokumentaci holocaustu, vysvětloval Polian.

Na konci roku 2017 zveřejnil Institut současných dějin v Mnichově výsledky Polianova průzkumu. Historik teď pracuje na novém vydání ruské knihy o Sonderkommandu, do které bude zařazen i Nadjariho text. O nacistických zvěrstvech zanechali písemné záznamy i další členové Sonderkommanda. Nejvýznamější je Salmen Gradowski, polský Žid, který psal většinou v jidiš. Jeho materiály byly nalezeny dříve a v lepším stavu.

Polian na začátku dostal snímek Nadjariho rukopisu z archivu Osvětimského muzea. Po jednom rozhovoru o špatném stavu dokumentu ho kontaktoval mladý ruský IT expert Alexander Nikityaev, který mu nabídl pomoc. Nikityaev strávil rok experimentováním s digitálním zobrazovacím softwarem Adobe Photoshop, aby obnovil vybledlý text. Používal různě barevné filtry a nakonec dosáhl devadesátiprocentní čitelnosti.

V rozhovoru s BBC Polian přiznal, že byl překvapen Nadjariho přesným odhadem počtu obětí v Osvětimi - 1,4 milionu. Historici říkají, že nacisté v rozsáhlém táborovém komplexu zabili více než 1,1 milionu Židů na 300 000 dalších lidí, většinou Poláků a sovětských válečných zajatců.

„Vězni samozřejmě diskutovali, kolik vlaků přijelo," popisoval Polian. „Nadjariho touha po pomstě vyčnívá – tím se liší od ostatních. Věnuje velkou pozornost své rodině, například napsal, kdo by měl dostat klavír jeho mrtvé sestry."

Nadjari napsal úvod dopisu v němčině, polštině a francouzštině, a požádal o to, aby jej ten, kdo rukopis najde, předal řeckému velvyslanectví a aby se doslat do rukou jeho příteli Dimitriosi Stefanidesovi.

Nadjari byl také svědkem zoufalé vzpoury ze strany členů skupiny Sonderkommando, která byla vedena zajatými sovětskými vojáky, kteří se pokusili vyhodit do vzduchu alespoň některé z pěti krematorií pomocí ukradeného střelného prachu. Nacisté ale vzpouru potlačili - a protože Nadjari nebyl mezi vzbouřenci, přežil.

Asi 110 členů Sonderkommando pobyt v Osvětimi přežilo, většinu z nich tvořili polští Židé. Většina z nich byla netoužila po ničem jiném než zapomenout na tyto hrůzy - jen málo z nich tak popsalo jejich utrpení.

Témata:  Osvětim,  nacisté,  židé,  historie,  koncentrační tábory