Nejhorší krveprolití, jaké kdy Češi spáchali? Bezdůvodně zmasakrovali stovky lidí

Na přerovském nádraží se ten den potkaly dva zvláštní vlaky. Jedním se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky, druhým obyvatelé několika slovenských vesnic, karpatští Němci (tzv. Mantáci, potomci německých přistěhovalců, kteří se na slovenském území usazovali v 12. a 15. století), Maďaři i Slováci, kteří byli z rozhodnutí německých úřadů v prosinci roku 1944, mnohdy násilně, evakuováni ze svých domovů ve Spiši (například Dobšiná) do severovýchodních Čech.

Repatrianti měli smůlu, že mezi vojáky pěšího pluku vracejícího se do své posádky v Petržalce u Bratislavy, byl poručík obranného zpravodajství Pazúr, který, jak ukázalo pozdější vyšetřování, měl potřebu nějak vylepšit vlastní pověst (pošramocenou někdejším členstvím v Hlinkových gardách, dobrovolnou prací v Německu a působením bratra u zbraní SS) a pozabíjet nějaké Němce. Pazúr spolu s osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou nechali civilisty vystoupit z vlaku, začali je vyslýchat a hromadně je obvinili ze zrady a spolupráce s německými okupanty.

Ačkoli mnozí z cestujících měli doklady o bezúhonnosti, slovenské národnosti či o tom, že podporovali Slovenské národní povstání, Pazúr později tvrdil, že všechny bezpečně identifikoval jako přisluhovače nacismu. Po výsleších nechal 71 mužů, 120 žen a 74 dětí eskortovat za Přerov (v různých pramenech se počty obětí mírně liší) na místo zvané Švédské šance u obcí Lověšice a Horní Moštěnice. Tam donutil místní obyvatele (i hrozbou zastřelením) vykopat hromadný hrob a všechny zadržené nechal postřílet. Veškeré cennosti zavražděných vojáci ukradli, nejaktivnější v tomto směru údajně opět byli Pazúr a Smetana.

Pozdější vyšetřování prokázalo, že zvláště Pazúr si počínal velmi brutálně. Odděloval děti od rodičů a nechal je dívat na jejich smrt, sám zastřelil několik dětí včetně kojenců. "Co jsme s nimi měli dělat, když jsme jim postříleli rodiče," řekl prý později na svoji obranu.

Aktéři masakru zůstali vesměs nepotrestáni, ale například Pazúr stanul před soudem. Ten ho v roce 1947 poslal na sedm a půl roku do vězení a po odvolání prokurátora v roce 1949 trest zvýšil na 20 let. Komunistický prezident Klement Gottwal mu však později trest snížil na polovinu a v roce 1951 rozhodl o jeho propuštění na amnestii.

Pazúr se potom stal vlivným funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem Státní bezpečnosti (StB). Souzen byl i Smetana, avšak v souvislosti s jinými vraždami na Slovensku. Po rozsudku však byl osvobozen a uprchl do zahraničí, pravděpodobně do Izraele.

Před soudem mimo jiné vyšlo najevo, že pouze osm zavražděných se před smrtí přiznalo k členství k Hlinkově gardě (polovojenská slovenská nacionalistická organizace spolupracující s Němci; členství v gardě bylo jeden čas na Slovensku například podmínkou zaměstnání a po válce nebylo důvodem k trestu smrti, členem gardy byl i Pazúr). Podle vyprávění lověšických svědků slovenští vojáci některé uprchlíky osobně znali a tímto brutálním činem si s nimi vyrovnávali spory z období Slovenského národního povstání.

Historik František Hýbl, který se událostí dlouhodobě zabývá, čin považuje za "nepochybně nejbrutálnější, který se stal na Moravě a Slezsku v první polovině čtyřicátých let minulého století". Podle něj ho nelze srovnat ani s masakry nacistů na Moravě. O masakru se v době komunistické diktatury nesmělo mluvit a širší veřejnost se o něm dozvěděla až po roce 1989.

Témata:  II. světová válka,  nacisté,  Československo