reklama

Transatlantické partnerství Evropy a Spojených států se zrodilo v těžkých dnech 2. světové války, překonalo válku studenou, ale zdá se, že nepřežije prezidentství Donalda Trumpa. Tak by se dala interpretovat podle mnoha diplomatů současná situace. Prezident Trump ovšem není příčinou špatných vztahů mezi Evropou a Amerikou. Je spíše jejich katalyzátorem. To, že to v tomto svazku neklape bylo veřejným tajemstvím léta.

Prvním větším sporem mezi spojenci byla válka v Iráku. Zatímco se spojené státy hrnuly do války většina Evropy v čele s Německem a Francií byla proti. Argumenty byly jasné. Svržení Saddáma Husajna přinese na Blízkém východě mocenské vakuum a zhroucení systému. Američané staré spojence obešli. Evropu rozdělili na „starou“ a „novou“ a „nové“ v čele s Polskem a Velkou Británií za slib různých výhod nalákali do koalice ochotných. Ukázalo se, že stará Evropa měla pravdu. Objevila se první trhlina.

A těch postupně přibývalo. USA se nelíbila obchodní politika vůči Číně. Evropa si naopak často stěžovala na protekcionářska opatření na americkém trhu. Není žádnou novinkou, že si Američané po léta stěžovali nad podfinancování evropské obrany, kterou oni museli dotovat. První, kdo to řekl na plná ústa a na Evropu tvrdě zatlačil byl ovšem až prezident Trump. Do té doby to byly spíše výtky za zavřenými dveřmi.

Evropa se na oplátku pokoušela o vlastní mocenskou politiku, která ovšem často končila neslavně. Vzpomeňme například na libyjskou kampaň z roku 2011 na svržení Muammara Kaddáfího, kterou se chtěli blýsknout před nejen Američany, ale i celým světem britský premiér David Cameron a francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Když v polovině letecké kampaně RAF a francouzskému letectvu došly bomby, museli s pomocí přispěchat Američané. Mocenská hra o Ukrajinu, která skončila nejen rozvratem země, ale i další studenou válkou s Ruskem, na kterou na oplátku doplácí především EU nemusíme snad ani připomínat.

V poslední době jsou ovšem trhány transatlantické vazby doslova ve velkém a bezohledně. USA bez konzultací s Evropou odstoupily od smlouvy o raketách s krátkým a středním doletem INF. Ta byla pro bezpečnost Evropy klíčová a většina Evropy nad tímto rozhodnutím doslova soptí. Na oplátku Evropa umně sabotuje znovuzavedení sankcí proti Iránu.

Samozřejmě, že jsou v Evropě i země, které USA mocensky stále fandí. V první řadě je především Polsko, které nejen, že by rádo na svém území vidělo více amerických vojáků, ale navíc na svém území hostilo americkou konferenci o nebezpečí Íránu. Je však třeba podotknout, že i zde proamerické nadšení opadá a Varšava slíbila Teheránu, že zajistí, aby závěrečná nóta jednání nebyla proti němu nijak vyhraněná. Povedlo se. Írán v ní není ani jednou zmíněn.

Na plno již propukla obchodní válka mezi USA a Evropou. Symptomatický je spor o Huawei. Zatímco americký prezident Mike Pence, ve svém projevu před výrobky čínského technologického gigantu varoval a některé státy Evropy včetně ČR již dříve před Huawei varovaly, ostatní země jsou zdrženlivější. Rána pro snahu USA přišla především z Velké Británie, která prohlásila, že riziko technologií Huawei dokáže zvládnout. Tím značně americkou snahu o izolaci firmy podryly. USA ovšem ohrožují i ekonomiku samotné Evropy. Prohlášení prezidenta Trumpa, o tom, že evropské vozy jsou pro USA národním ohrožením je pro Evropu stejnou větší než úder na Huawei pro Čínu.

Amerika si stále hraje na jedinou světovou mocnost a do Evropy stále posílá „dobré rady“, jak by se Evropané měli chovat. Ti je ovšem ve stále větší míře ignorují a USA, ke svému rozčarování, tak vlastně přispívají k emancipaci kontinentu. Nejvíce je to vidět na novém ropovodu Nord Stream II spojující Německo a Rusko a obcházející Polsko, Pobaltské země a Ukrajinu. USA a tyto země varují před bezpečnostním nebezpečím plynoucím z tohoto projektu.

Je to prý přílišné vázaní se na Rusko. Ve stínu jsou ovšem ekonomické zájmy všech těchto zemí. Polsko a Ukrajina pobírají dosud tučné částky za transfer plynu. USA naopak chtějí do Evropy prodávat svůj zkapalněný plyn, který je třikrát dražší, ale je údajně menším bezpečnostním rizikem. Jediný, kdo jej zatím koupil je Polsko.  U ostatních zemí se ovšem americký návrh nadšeného přijmutí nenašel. Kancléřka Merkelová na výše zmiňované konferenci prohlásila, že s Ruskem nechce zpřetrhat všechny vztahy, a že rozhodně kvůli americkému tlaku od nových ropovodů z Ruska neustoupí.

Tvrzení Mika Pence, o tom že Amerika znovu vede svobodný svět, které několikrát pronesl při své cestě po Evropě vyvolalo spíše než potlesk pobavené mlčení. Amerika je stále sice nejmocnější demokratická země ale o nějakém suverénním vedení svobodného světa už nemůže být ani řeči. Evropany už věčné peskování z Washingtonu nebaví. Naopak Evropa rozhodně není ve stavu, kdy by si mohla dovolit celou transatlantickou strukturu přetrhat. Především vojenská síla Evropy je velmi decentně řečeno diskutabilní.  

 Rozkol mezi Evropou a Amerikou oslabí obě strany. Amerika často hořekuje na neschopnost evropských spojenců. Na druhou stranu jsou Evropané jediní, kteří byli ochotní snášet mnohé americké vrtochy. Naopak Evropa ztratí americkou vojenskou sílu, která ať se nám to líbí nebo ne byla pro Evropu jistým garantem stability. Pro země Střední a Východní Evropy to staví také otázku, zda je jim blíže evropská košile nebo americký kabát. Jedno je však jisté už dnes: transatlantická idylka skončila.

7 komentářů (Poslední 22.02. 08:43) Napište svůj názor

reklama