Brexit: Největší krize v dějinách EU, spory se táhnou už desítky let

14. ledna 1963 - Paříž vetovala přihlášku Británie do ES; kromě Francie byly v ES západní Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko (jako zakládající členové od ledna 1958).

Červenec 1965 - Spory o kompetence rodící se Evropské komise (EK), o způsob hlasování i o financování společné zemědělské politiky vyústily v takzvanou krizi prázdné židle - Francie se následující půlrok neúčastnila zasedání orgánů ES. Krizi ukončil v lednu 1966 tzv. lucemburský kompromis: francouzský prezident Charles de Gaulle prosadil pro hlasování v Radě ministrů právo veta v případě "velmi důležitého národního zájmu".

27. listopadu 1967 - Paříž opět vetovala přihlášku Británie, jež se stala členem ES až v roce 1973 (s Dánskem a Irskem).

30. listopadu 1979 - Prohlášením "chci své peníze zpátky" na summitu v Dublinu začala britská premiérka Margaret Thatcherová boj za snížení příspěvků své země do společného rozpočtu. Slevu, jež trvá dodnes, získala Británie v červnu 1984.

23. února 1982 - Grónsko, jež získalo v roce 1979 vnitřní samosprávu na Dánsku, si v referendu odhlasovalo odchod z ES.

2. června 1992 - Dánové těsně a překvapivě odmítli v referendu maastrichtskou Smlouvu o EU. Schválili ji o rok později poté, co jim byly z této smlouvy přiznány výjimky.

17. září 1992 - Britská libra a italská lira opustily Evropský měnový systém, v jehož rámci fungovala od roku 1979 evropská zúčtovací jednotka ECU (v lednu 1999 nahrazena eurem); lira se do systému v roce 1996 vrátila, libra už ne.

28. listopadu 1994 - Norsko v referendu odmítlo ratifikovat smlouvu o svém vstupu do EU; poprvé tak učinilo už v září 1972.

16. března 1999 - EK podala poprvé kolektivní demisi (kvůli zpronevěře a špatnému hospodaření v jejích úřadech).

4. února - Ministři Rakouské lidové strany (ÖVP) kancléře Wofganga Schüssela a FPÖ Jörga Haidera složili přísahu do rukou prezidenta Thomase Klestila. Čtrnáct států EU zahájilo sankce, ke kterým se připojila i ČR. Izrael z Vídně odvolal svého velvyslance. Sankce byly zrušeny v září téhož roku. V roce 2017 FPÖ znova vstoupila do vlády.

28. září 2000 - Dánsko v referendu odmítlo vstup do eurozóny.

7.-11. prosince 2000 - Nejdelší summit unie v historii ve francouzské Nice přijal další revizi Smlouvy o EU, nutnou kvůli největšímu rozšíření unie (o 10 zemí od května 2004). Horkou jehlou šitá smlouva, jejíž ratifikaci zkomplikovali Irové (v červnu 2001 ji v referendu odmítli, v říjnu 2002 ji schválili), počítala jen s 27 členy unie. Takže ještě než vstoupila v únoru 2003 v platnost, začala EU na jaře 2002 připravovat euroústavu.

25. listopadu 2003 - Rada ministrů EU rozhodla nezahájit proti Francii a Německu sankční proceduru dle Paktu stability za soustavné překračování limitu rozpočtového deficitu. Následovalo jednání o změnách paktu, které nakonec schválil summit EU v březnu 2005. Podle některých tak pakt de facto ztratil smysl.

29. května 2005 - Francouzi v referendu odmítli euroústavu, jež se rodila od jara 2002 a měla mj. zefektivnit fungování unie a dát jí právní subjektivitu; tři dny nato ji odmítli Nizozemci. Lídři EU si pak dali čas na rozmyšlenou, v němž ustavili "radu moudrých", jež vymyslela z euroústavy udělat novou smlouvu. Ta vznikla za půl roku a v prosinci 2007 byla podepsána v Lisabonu.

12. června 2008 - Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu; schválili ji až v říjnu 2009 poté, co jim summit EU přiznal záruky (mj. komisaře pro každou zemi EU). O smlouvě rozhodovaly též ústavní soudy mimo jiné v Británii, Německu, Polsku a ČR, kde s dokončením ratifikace otálel prezident Václav Klaus, jenž ji ratifikoval jako poslední z EU v listopadu 2009 poté, co summit přislíbil ČR výjimku z aplikace Listiny základní práv EU.

2. května 2010 - Eurozóna schválila pomoc pro zadlužené Řecko; šlo o první sanaci země eurozóny jejími členy, ačkoli unijní smlouvy takovou možnost nepřipouští (země ale využily článku 122: v případě katastrofy činit opatření bez ohledu na legislativu). Pomoc poté dostaly též Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr.

13. dubna 2015 - U pobřeží Libye se potopila loď převážející migranty, z asi 550 osob na palubě se jich podařilo zachránit jen 144. Další loď s asi 850 běženci z Libye se potopila o pět dní později, z ní se podařilo zachránit jen třicítku osob. Naplno tak v Evropě vypukla migrační krize. Velký počet běženců, na které Evropa nebyla připravena, vyvolal humanitární i politickou krizi. V roce 2015 v unijních zemích žádalo o azyl 1,4 milionu lidí a v roce 2016 to bylo 1,3 milionu. Unijní země rozdělil postoj k původně plánovaným kvótám na přerozdělení uprchlíků.

23. června 2016 - V Británii v referendu o brexitu zvítězili odpůrci členství v EU poměrem 51,9 ku 48,1 procenta při volební účasti 72,2 procenta. Londýn oficiálně oznámil EU záměr odejít 29. března 2017.

29. března 2017 - Londýn oficiálně oznámil EU záměr odejít.

15. ledna 2019 - Britští poslanci poprvé odmítli dohodu o brexitu. Dolní sněmovna dohodu odmítla i 12. března 2019 a 29. března 2019.

10. dubna 2019 - EU se Británií dohodla na dalším odkladu brexitu, a to až do 31. října.

23. července 2019 - Lídrem konzervativců zvolen Boris Johnson. O den později se stal premiérem a jmenoval nové ministry.

28. října 2019 - Členské státy EU se dohodly na odkladu britského odchodu ze společenství do konce ledna 2020.

12. prosince 2019 - Předčasné parlamentní volby, konzervativci získali absolutní většinu v parlamentu. Johnson prohlásil, že odchodu země z EU k 31. lednu 2020 již nic nezabrání.

20. prosince 2019 - Dolní sněmovna ve druhém čtení schválila prováděcí zákon k brexitové dohodě.

9. ledna 2020 - Dolní komora schválila zákon o brexitu.

Témata:  Brexit,  EU,  Velká Británie