reklama

Stejně jako Britové nebo Američané měli Sověti od 50. let vlastní program vývoje strojů s kolmým startem a přistáním (VTOL). Výsledkem vývoje byl experimentální letoun Jak-36. Ten vzlétl poprvé v roce 1967. Jeho rychlost byla slušných 1090 kilometrů v hodině. To, co mu lámalo vaz byl dolet. Ten byl pouhých 320 kilometrů.

Stal se však základem pro nový letoun. Tím se stal právě Jak-38. Plán sovětského námořnictva byl postavit flotilu letadlových křižníků třídy Kyjev. Tyto lodě, vedle toho, že mohly nést až 32 vrtulníků Kamov Ka-32 nebo Jak-38, měly i silnou protilodní raketovou výzbroj. Námořní skupiny s těmito loďmi měly tvořit ekvivalent americkým flotilám s velkými letadlovými loděmi.

První prototyp byl vyroben v roce 1970, ale kolmý start provedl až v roce 1972. Rozpětí stroje byla 7,32 metrů a délka 16,37 metrů.  Hmotnost prázdného stroje byla 7385 kilogramů a maximální vzletová 1130 kilogramů. Dolet byl 1300 kilometrů, dostup 11000 metrů a maximální rychlost 1280 kilometrů v hodině.

Letadlo bylo od začátku problémové. V první řadě se nepodařilo Sovětům vyvinout pohonnou jednotku jako byl Rolls-Royce Pegasus použitý v Harrieru s měnitelným směrem tahu. Jak-38 měl tedy tři motory. Dva motory Rybinsk RD-38 o tahu 31,9 kN, které sloužily pouze při startu a přistání a jeden Tumanskij R-28 V-300 o tahu 66,7 kN, který poháněl stroj při vertikálním letu. To vedlo k tomu, že letadlo mělo obrovskou mrtvou váhu a musela být omezena výzbroj. Stroj měl jen jeden podvěšeny kanón GŠ-23L ráže 23 milimetrů a na čtyřech závěsech pod křídly mohl nést 2000 kilogramů dalších zbraní. Omezen díky tomu byl i dolet a výdrž.

Jak-38 měl i mnoho dalších technických problémů. Nespolehlivý byl například systém katapultáže. Při jednom testu v roce 1973 třetí prototyp vystřelil bez důvodu pilota. Ten naštěstí přistál na padáku bez zranění. Letadlo zůstalo ve visu a po vyčerpání paliva i bez pilota přistálo na zkušební dráze. Stroj byl zařazen do výzbroje v roce 1976. V kódu NATO byl Jak-38 překřtěn na Forger, tedy česky Padělatele. 

Sovětské námořnictvo bylo z výkonů stroje zklamáno. Čtyři Jak-38 byly testovaný v roce 1980 i v Afghánistánu. Ve vysokohorském prostředí stroj trpěl a jeho výkony šly razantně dolů. Dolet stroje se zkrátil na pouhých 120 kilometrů. Obrovsky kritičtí byli vojáci i zaměřovacím systémům stroje, které nedovolovali přesně zasáhnout dokonce statické cíle. V roce 1985 byla proto část strojů modernizována na verzi Jak-38M se silnějšími motory a vylepšenými bojovými systémy.

Celkem bylo mezi léty 1972 a 1981 vyrobeno 231 strojů z čehož 32 byla dvojmístná verze U a 52 verze M. Stroji byly vyzbrojeny celkem tři lodě-Kyjev, Minsk a Novorossijsk. Pokusná přistání proběhla i na menších lodích a teoreticky mohl stroj operovat i z torpédoborců. Jak-38 nebyl příliš oblíben. Pro piloty byl stroj těžce ovladatelný a systémy často selhávaly. Došlo k nepočítaně nehodám a k 11 katastrofám se 13 obětmi.

Jak-38 měl nahradit nový typ Jak-141, vyvíjený od roku 1987, který již měl motor s měnitelnou změnou tahu. Ten byl natolik moderní, že o dvě dekády neoficiálně posloužil Američanům při vývoji F-35. V roce 1991 byl však vývoj kvůli nedostatku prostředků a postupnému vyřazování lodí třídy Kyjev zastaven. Po těžké havárii v červenci 1991 byl typ stažen ze služby. Oficiálně však byl z výzbroje ruské flotily vyřazen až v roce 2001.   

Jak-38 byl nepochybně velmi ambiciózní projekt, který měl pro Sovětský svaz získat nadvládu nad světovými oceány. Letadlo však mělo zcela nevyzrálou technologii a koncepci a nemohlo tento úkol splnit. Jak-38 se tak sice stal druhým strojem koncepce VTOL zavedeným do služby, ale do historie letectví se právě zlatým písmem nezapsal.

0 komentářů Napište svůj názor

reklama