reklama

Čínské bombardéry Xian H-6, jsou licenční kopií sovětského bombardéru Tupolev Tu-16 „Badger“, který poprvé vzlétl v roce 1952. První čínská kopie odstartovala roku 1959 a do činné služby v čínské letectvu se stroje dostaly až od roku 1969. Ačkoliv by se mohlo zdát, že poslední verze stroje může být podle vzniku konstrukce zastaralá, není tomu tak. Čínští inženýři stroj modernizovali, a ten se stal postrachem pro sousední země.

H-6 má rozpětí 33 metrů a na délku měří 34,8 metru. Hmotnost prázdného stroje je 37 200 kilogramů a maximální vzletová hmotnost je 76 000 kilogramů. Oproti svým předchůdcům dostaly nejnovější H-6K, J  a N nové ruské motory Solovjev D-30 KP-2 či jejich čínské kopie WP-18 s tahem 120 kN. Ty jsou nejen silnější než starší motory WP-8, ale i tišší a úspornější a stroj má díky nim vyšší dolet. Kvůli nim byly upraveny vstupy vzduchu a zvětšeny motorové gondoly.

Většina parametrů nových verzí H-6 je utajených. Maximální rychlost stroje 1050 kilometrů v hodině nejspíše nebyla o moc překonána. Konstrukce stroje není schopna nadzvukového letu ani s modernějšími motory. Stejně tak by měla být zachována cestovní rychlost 775 kilometrů v hodině. Radikálně se však měl zvýšit bojový rádius stroje. Ten by nyní měl dosahovat bez doplnění paliva 3500 kilometrů, což je oproti původním 1800 kilometrům značné rozšíření a zvýšení hodnoty stroje.

Stroj se změnil i navenek. Tu-16 i starší H-6 měl prosklenou příď. Ta je od verze K zcela změněna a je nepochybné, že je zaplněna nejnovější elektronikou a senzory. Ze zádě zmizela obranná věž se dvěma 23 milimetrovými kanóny Nudeľman-Richter NR-23 a byla opět nahrazena senzorovým kontejnerem. Užitečný náklad se pohybuje mezi 9 a 10 tunami.  Možnost doplnění paliva za letu je samozřejmostí. 

Jsou zde však i změny daleko méně viditelnější, ale o to podstatnější. Drak stroje byl posílen rozsáhlým použitím kompozitních materiálů. Stroj dostal moderní elektroniku a systémy byly digitalizovány, což dokazují i fotografie kokpitu stroje, kde dominují digitální dotykové displeje. Z posádky také vypadl jeden člen posádky-střelec ze zadních zbraní, a tu nyní tvoří jen tři muži.

Modernizovaný bombardér dostal také nové zuby. Těmi jsou nové protilodní střely. Naprosto unikátní, na niž svět nemá zatím odpověď, je DF-21 D. Jedná se o první balistickou protilodní střelu s doletem kolem 1500 kilometrů. Zatím proti této zbraní, přezdívané „vrah letadlových lodí“, není účinná ochrana. Další raketou je střela CH-AS-X-13 s doletem až 3000 kilometrů. Ta může být použita i proti pozemním cílům. Obě zbraně pak mohou nést i nukleární nálož. Stroj může nést i čínskou verzi americké „matky bomb“ GBU-43 MOAB. Podle některých zpráv lze z nejnovějších verzi vypustit i rakety nesoucí družice na nízkou dráhu anebo vystřelit i střelu určenou proti satelitům.

Díky úspěšné modernizaci je tak bojový rádius Xian H-6 s moderními raketami nyní kolem 6500 kilometrů.   S budováním základen Paracelských ostrovech, na kterých vloni poprvé čínské těžké bombardéry přistály, se v dosahu čínských raket ocitly i dosud „bezpečná“ území. Vedle Vietnamu, Japonska, Filipín, Austrálie nebo Indie, je to i „nepotopitelná americká letadlová loď“ v Pacifiku, ostrov Guam, ale i Havaj, Aljaška a západní pobřeží USA. Námořní verze H-6 N jsou pak schopny potopit svazy nepřátelských letadlových lodí. Čína dokazuje, že dokáže modernizovat i relativně zastaralé zbraně a musí s ní s jako velmi ambiciózní velmocí počítat.   

Loading...

3 komentáře (Poslední 28.11. 01:10) Napište svůj názor

reklama