Komentář: Drobná paralela by tu byla. Co má společného dnešek s únorem 1948?

V neděli si Česko (s výjimkou prezidenta, premiéra, předsedy a místopředsedů Poslanecké sněmovny, předsedy Senátu) připomnělo únorové události roku 1948. Převzetí moci tehdejší KSČ se událo ve společenské a politické atmosféře, která se v mnohém podoba i dnešnímu dění. O jakou atmosféru šlo (jde)?

Nespokojenost. Většinová společnost nebyla spokojená a není divu. Poválečná ekonomika sotva vstávala z prachu a Československo nemělo jasnou zahraničně politickou profilaci. Mnohé strany z období první a druhé republiky byly spojovány s kolaborací a klientelismem. Za výrazného přispění prezidenta Beneše a potlesku KSČ byly také mnohé strany (zejména ty od středu napravo) zcela zakázané. Dnes nás sice netrápí ekonomická krize a z hospodářského hlediska se máme téměř nejlépe za celou naši historii, zahraničně politické směřování země se ale dere do popředí společenské debaty. Velká část Čechů se cítí využívána tzv. Západem, Evropskou unií, Spojenými státy a Německem. Opomeneme-li, že tento pocit stojí na chatrných základech, v mnohém může připomínat zklamání Čechoslováků ze západních mocností ve 40. letech.  Bylo třeba se distancovat od Francie, Británie („mnichovští zrádci“) a USA a najít nového spojence. Ten byl nalezen na východě...

Role prezidenta. Prezident byl v duchu masarykovské tradice považován za mravní autoritu v roce 1948 i dnes. A byl to prezident Edvard Beneš, který se (minimálně od roku 1943) netajil svými sympatiemi k Rusku, které považoval za demokratický stát, jež už se stalinistickými čistkami nemá nic společného. Po válce se snažil udržet svou autoritu demokratického prezidenta a vycházel vstříc názorům většinové společnosti. To se projevovalo v potlačení jisté části politického spektra (viz. výše), ve vydávání dekretů, které byly z právního hlediska přinejmenším sporné a v konečném důsledku také v únoru 1948, kdy bez jakékoliv překážky umožnil komunistický puč (ano, i přes některé názory křiklounů, že to byla demokratická cesta, šlo o puč – viz. „akční výbory“ a Lidové milice).

Dnešní prezident se také snaží vyhovět demokratické většině. Jistou část politického spektra neurvale démonizuje (zejména pravici, ale i Piráty), zahraniční politiku orientuje do Ruska, středoasijských republik a komunistické Číny. Nepokrytě fandí vítěznému hnutí ANO, ale také komunistům. Právě Zeman bude prvním prezidentem od roku 1989, který pojede na jejich sjezd a v podstatě je nově legitimizuje. Svým jednáním s Andrejem Babišem se zasazuje o to, aby se komunisté poprvé od roku 1989 podíleli na vládě. O to se ostatně také zasadil historicky úplně poprvé Beneš v době „Košického vládního programu“.

Vítěz voleb. Jistá paralela je k vidění i v rozložení politických sil. V roce 1946 vyhrála s přehledem komunistická strana. V loňském roce (ač to nebyla KSČM) zvítězilo s dominantním postavením hnutí ANO. KSČ od roku 1946 (i předtím) systematicky rozšiřovala svůj vliv – v policejních sborech, na klíčových ministerstvech. Demokratické strany byly postupně zatlačovány do kouta a nakonec buď splynuly s komunistickým buldozerem, nebo zanikly. Babišovo hnutí s přispěním prezidenta Zemana zatlačilo do kouta „demokratický blok“, nyní zpracovává dvě levicové straničky – KSČM a ČSSD – aby ho podpořily a v nějaké formě se na vládě podílely. Dnes už víme, jakou daň si vládnutí s Babišem vybírá. ČSSD spadla z 20 procent na ostudných 7 a lidovci by se podle nejčerstvějšího průzkumu volebních preferencí do Sněmovny nedostali vůbec. Sociální demokraté velmi riskují. Nebuďme paranoidní, splynutí s ANO je zřejmě nečeká, možné vymazání z politické mapy už možná ano.

Na závěr si řekněme, že události z roku 1948 přijímala většinová společnost bez větších protestů a mnohdy jim spíše fandila. Podobně tomu tak je i dnes. Nevadí extrémní výroky na půdě Parlamentu, nevadí nedůstojné chování nejvyšších ústavních činitelů, nevadí ani zahrávání si se zahraničně-politickým směřováním země a ani manipulace s fakty velké části politiků. I když srovnání s rokem 1948 pokulhává, některé rysy jsou až děsivě podobné. Bytostní demokraté by na to měli dnes a denně upozorňovat a konat, ne jen psát podobné úvahy na sociální sítě.

Témata:  komentář,  komunismus,  II.48,  Andrej Babiš,  Miloš Zeman,  Edvard Beneš,  vláda