Syrský zběh promluvil: Armáda a všechny její sliby jsou jedna velká lež. Čeká nás jen smrt

Alaziz začal sloužit v roce 2010, rok před začátkem revoluce. Mělo se jednat o rok a půl služby, ale nakonec díky válce z toho vylezly tři roky. „ Kdybych byl stále v Sýrii, možná bych ještě sloužil", říká. Pocit, že s touto válkou a syrskou armádou je něco špatně, začal mít v roce 2013, když rebelská skupina Jaysh al-Islam (Armáda Islámu) oblehla jeho jednotku. „Začal jsem cítit, že bojujeme se dvěma nepřáteli zároveň. Jedněmi vně zdí a druhými uvnitř, mezi námi."

Těmi vnitřními nepříteli byli zkorumpovaní důstojníci, kteří většinu dostupných potravin přemisťovali ze skladů do svých osobních pokojů, nechávaje obyčejným vojákům jen „drobky, zatímco bojovníci Armády Islámu zabraňovali, aby nějaké jídlo přišlo skrze ně." Později zjistil, že úředníci mající na starosti zásobování a podporu dávali přednost prodloužení jejich pobytu ve městě Adra, mimo obležené oblasti, kde kradli v opuštěných domech, zatímco „pět nebo šest z nás uvíznutých uvnitř obležené plochy zemřelo každý den kvůli hladu nebo bombardování."

Kromě hrůz hladovění byl jeho oddíl každý den pronásledován děsivostí denních bojů a okupace. Jakýkoli pokus jít po nekrytých komunikací byla sebevražedná mise, během které jste mohli být zabiti buď palbou odstřelovačů nebo jedním z minometným granátů vypálených bojovníky Armády Islámu, popisuje denní nesnáze, se kterými se musel potýkat. Válka na člověka doléhala i v relativním bezpečí jeho úkrytu. Skrze reproduktory neustále se ozývaly výzvy k vzdání se, které vytvářely jakýsi druh psychologické války. Alaziz říká, že nevěděl co dělat, byl zcela pohlcen strachem a nebyl schopen udělat žádné rozhodnutí. Jediné, co věděl, že chce být pryč.

Bod zlomu

Příležitost k útěku k němu přišla z nečekané strany. Během jednoho z obzvláštně intenzivních bojů byl jeho tank zasáhnut raketou a Alaziz byl zraněn. Bojoval s tím, aby zůstal při vědomí, ale nakonec podlehl a probudil se po sedmi hodinách na nemocničním stole, stále v obležené oblasti, s popálenou rukou a hlavou plnou ran a šrapnelů. „ Nikdy nezapomenu tu scénu: vojáci s chybějícími částmi těla, jiní v bezvědomí. Jediný mužský zdravotník v pokoji se snažil pečovat o všechny najednou, nemožný úkol," popisuje obraz, který se mu vpálil do paměti.

V nemocničním pokoji zůstal měsíc a půl. Byla to doba, kdy se cítil úplně nejhůř, bez jídla a bez naděje. Vojáci museli jíst trávu a plevel, a on sám byl šťasten, když mu jeden kolega přinesl trs plevele. Přes nuzné podmínky je jejich plukovník každý den ujišťoval, že „jejich vláda na ně nezapomene."

Důstojník toužil po povýšení, vysvětluje Alaziz, a proto posílal falešné zprávy, podle kterých byla situace pod kontrolou. Odznak hodnosti, o který usiloval, sestával ze dvou mečů a orla na každém rameni. „ Představoval jsem si, že každý meč by odříznul naše hlavy tisíckrát předtím, než by se dostalo na jeho povýšení, zatímco by orel hřadoval na jeho rameni, dívajíce se na naše těla."

Nakonec podpůrné vojsko prolomilo obležení a evakuovalo raněné. Alaziz byl přemístěn do nemocnice v Haraštu, kde mu lékaři z hlavy vyndali 11 šrapnelů, každý o velikosti mravence. Šest z nich mu zůstalo v hlavě, protože by jejich odstraněním lékaři riskovali jeho smrt. Dostal tři měsíce odpočinku, po kterých se měl navrátit do armády. Během té doby sledoval zprávy a uvědomil si, že neví, pro koho a proč vlastně bojuje. Nechtěl být zapojen do masakrů nevinných, které se děly po celé Sýrii. Rozhodl se dezertovat.

Dezerace provázaná komplikacemi

Pomocí přátel uprchl do Libanonu. Jeden z nich mu dal svůj průkaz totožnosti, protože armáda měla ten jeho. Byl to mladý muž z Kusajru, města na hranicích s Libanonem, který byl řízen bojovníky Hizballáhu. Na jednom kontrolním stanovišti v Bejrútu jeden z vojáků při kontrole jeho údajů řekl ostatním „ Tento odporný člověk je z Kusajru." Bili ho téměř půl hodiny, zatímco důstojník z kontrolního stanoviště s úsměvem přihlížel. Alaziz ztratil v důsledku bití zub a byl přesunut na šiítskou policejní stanici v jižním Bejrútu. Třetí den byl propuštěn s tím, aby si dal své údaje do pořádku nebo aby opustil zemi. Ani jedno nemohl učinit.

Po tři roky se tak skrýval v Bejrútu, mezi svými přáteli a příbuznými, Pracoval jako jazykový instruktor a revoluční novinář, daleko od hnutí v ulicích města, ve strachu z náhlých kontrolních stanovišť. Ven vycházel jen kvůli velmi důležitým schůzkám. V říjnu jej Itálie akceptovala jako uprchlíka. „ Dnes jsem v Itálii, v zemi, která respektuje člověka bez ohledu na jeho sektu, rasu nebo původ. To je přesně to, co se Syřané snaží taktéž dosáhnout skrze revoluci. Ale bohužel toho dosáhneme jen, pokud utečeme. V naší zemi získáme jen smrt," říká.

„ Jsem dezertér a budu to vždy říkat bez studu. Ztratil jsem mnohé v mé zemi. Ztratil jsem mou rodinu, mé přátele, mé vzdělání a mé sny," neskrývá Alaziz svou minulost. „ Ale já neztratím mou víru, že jsem učinil to, co bylo správné, mou víru, že jsem dezertoval, abych nezapříčinil, že jiní by ztratili jejich rodiny, jejich přátele a jejich sny."

Témata:  Syrská krize,  Armáda Sýrie,  Sýrie